. . . aneb informace pro ty, kteří bydlí na koleji, v podnájmu a mají spolubydlící, se kterými je třeba se nějak domluvit a stanovit si pravidla

Někteří z nás mají to štěstí (nebo smůlu?), že mohou (nebo musí?) po celou dobu svého studia bydlet doma s rodiči a do školy docházet, případně dojíždět. Jiní se však po základní nebo střední škole rozhodnou pro studium oboru, který se na žádné škole v širokém okolí nenachází, a proto pro ně kromě změny školy nastává změna neméně významná- stěhují se (alespoň dočasně) od rodičů a jejich novým útočištěm se stává buď nějaký domov mládeže (v případě střední školy) nebo kolej (v případě vysoké školy). Kromě domova mládeže nebo koleje mohou žáci a studenti volit ještě jinou možnost a tou je bydlení v bytě. Někteří se tak stěhují do svého prvního samostatného bydlení, většina studentů však z finančních či jiných důvodů (např. preference lidí okolo sebe před samotou) volí bydlení v podnájmu s několika dalšími spolubydlícími.

Stěhování od rodičů je vždy velká změna, protože je s tím spojeno spousta dalších věcí. Jednou z nich je například ztráta pohodlí a toho, že doposud za tebe pravděpodobně rodiče spoustu věcí vyřizovali. Najednou však stojíš v situaci, kdy jsou rodiče daleko a ty si musíš většinu důležitých věcí zařizovat sám/sama. Samostatné bydlení s sebou totiž přináší nejen větší míru volnosti (je jen na tobě, jak naložíš se svým volným časem, jestli se budeš učit do školy nebo radši půjdeš za zábavou s přáteli), ale také zodpovědnosti.

Sice si můžeš najednou zdánlivě dělat co chceš, ale také za to neseš následky. Když si nenakoupíš, nebudeš mít druhý den co k snídani. Když se budeš místo učení bavit s přáteli či se dívat na televizi, riskuješ, že pohoříš u zkoušky a nedostaneš se např. do dalšího ročníku. Naopak když víš, kdy si můžeš dopřát volno a odpočinek, nemusíš nad tím učením sedět „zbytečně“, „jen“ proto, že si to rodiče přejí. Se samostatným bydlením si dříve či později uvědomíš, že jsi sice svým pánem, ale také musíš více zvažovat následky svého jednání. Jinými slovy, je dobré si uvědomit, že ačkoli tě možná ta míra náhlé volnosti a větší zodpovědnosti možná vyvede trochu z míry, když se k tomu postavíš čelem a své kroky budeš zrale zvažovat, všechno bude všechno v naprostém pořádku. 

Pokud patříš mezi ty, kteří se chystají bydlet v domově mládeže, koleji či v podnájmu se spolubydlícími, můžeš mít z toho kroku obavy. Kdo by také neměl, vždyť pokud zrovna nemáš to štěstí, aby ses stěhoval/a s někým, koho znáš, čeká tě kromě změny bydlení také seznamování s úplně cizími lidmi a společné sžívání. Toto sžívání může probíhat úplně bez problémů a po pár dnech či týdnech si na sebe dokonale zvyknete, a nebo může být trochu komplikovanější. Vždy záleží na konkrétních lidech, jejich počtu, podmínkách ve kterých bydlí a mnoha dalších věcech. Je určitě rozdíl v tom, když se sejdou lidi podobné povahy a založení nebo když se spolu sejdou např. nenapravitelní „pařmeni“ a tiší „knihomolové“. Někdy má člověk to štěstí, že si může spolubydlící předem tak trošku vybrat (např. v inzerátech nabízejících podnájem bývá často specifikováno, kdo koho k sobě do bytu hledá), jindy je prostě k někomu přidělen (např. na koleji).

Ať už je to tak nebo tak, buď hned na začátku bydlení nebo časem vyvstane otázka určení si nějakých společných pravidel (pokud tedy člověk nepřijde někam, kde už pravidla jsou- ale ani tady není vyloučeno, že se nemohou upravit nebo stanovit nová). Někomu se to může zdát zbytečné, protože má pocit, že to  bude fungovat i bez nich, ale málokdy to tak dlouho vydrží (jsou i výjimky, záleží vždy na konkrétních lidech). Často to však spíše dopadá tak, že časem zjistíme, že např. uklízí jen jeden člověk, někdo po sobě neumývá nádobí, někdo si vodí na byt návštěvy do pozdních nočních hodin a ruší tak ostatní ve spánku či v učení. V těchto případech si člověk uvědomí, že by nebylo špatné si určit nějaká závazná pravidla, která by společné soužití uvedla do přijatelnějších mezí (tím nemyslím, že spolu jinak nemůžete vycházet, jen se mohou objevit oblasti, ve kterých to prostě bude čím dál tím víc „skřípat“).

Při vytváření pravidel je dobré, aby se na nich všichni spolubydlící podíleli nebo alespoň je všichni odsouhlasili. Zkrátka je potřeba aby pravidla vyhovovala všem. Každý by se měl nějak vyjádřit, případně vznést námitky, aby bylo možno tato pravidla nějak upravit. Při vytváření pravidel můžete volit dva přístupy. Buď si každý zvolí, co bude pravidelně vykonávat za činnost (např. někdo bude umývat nádobí, někdo vytírat podlahu) nebo se budete třeba po týdnu střídat. Pravidelné střídání se zdá být z mnoha důvodů asi lepší varianta, jedním z hlavních je, že nikomu nemůže rozdělení připadat nespravedlivé.

Ideální je si alespoň pro začátek vypsat „služby“ na papír, který bude viditelný všem. Má to hned dvojí pozitivní efekt. Jednak se nikomu nemůže stát, že by na svůj úkol zapomněl a jednak to  působí tak nějak podpůrně (když nebude úkol splněn, všichni budou vědět, na koho se obrátit- a to je přeci velká motivace, nebýt ten špatný, i když se mi do práce zrovna nechce ;-) ) Je také dobré si přesně vymezit rozsah toho, co daná „služba“ zahrnuje, ale nedocházelo k tomu, že někdo stráví např. kompletním úklidem půl dne a druhý jen zamete.

Nelze říct, zda je jednoduší domluvit se nějak se spolubydlícími v jednom pokoji nebo v celém bytě, jak už jsem psala, vždy záleží na konkrétních lidech a jejich smyslu pro závazek a jejich ochotě a toleranci. Člověk musí počítat se všemi možnostmi, někde funguje domluva bez problémů, někde ji neustále něco (nebo spíše někdo) narušuje. V takovém případě většinou člověku, pokud se nechce zbytečně trápit, zbývá jen jediné- opustit stávající spolubydlící a najít si, poučen z předchozího bydlení, jiné.

Přeji ti však, aby se ti podařilo potkat co nejlepší spolubydlící, se kterými se dokážeš na všem nějakým způsobem domluvit, budete k sobě ohleduplní, tolerantní a dokážete se ke všem problémům postavit čelem.  Protože pokud se to člověku podaří, často zažije naprosto báječné roky, na které bude pak celý život vzpomínat. Tyhle roky totiž mají pro většinu lidí něco do sebe a když se vydaří, je to zkrátka super. Navíc to člověka hodně „zocelí“, najednou zjistíš, že se dokážeš postavit i k věcem, na které by sis dříve ani netroufl/a.

Držím palce, aby vše dopadlo, jak si přeješ.

- Eliška -