Hned zkraje musím říct, že se v tomto textu nedočtete o tipech na nejlepší hubnoucí nebo cvičební program, ani o novinkách z plastické chirurgie. Pokud se chcete vydat tímto směrem, a zkusit tak pozměnit svoji postavu, rad a doporučení najdete všude jistě spoustu. A nevidím na tom nic špatného, pokud cítíte, že je to pro vás aktuálně to pravé. Já si ale pořád říkám, jestli je to jediná cesta, jak být zase spokojený s tím, jak vypadám.

Lidské tělo se zdá být v mnoha ohledech dokonalé. Tělo nám umožňuje pohybovat se podle libosti, používat sílu, někoho obejmout a cítit hřejivé doteky druhého. Dokáže snést i některé naše chování, které mu leckdy spíš škodí, než prospívá. V neposlední řadě je také součástí našeho celkového vzhledu. Do vínku nám bylo dáno, jak budeme vysocí, jak zaoblená bude naše postava, jaký poměr svalů bude v našem těle. To vše nám bylo předáno v takové kvalitě, která byla našim předkům užitečná pro zdravý, spokojený život.

Dnes tomu je ale pro mnoho lidí - a hlavně pro mladé - docela jinak. To, jak vypadá naše tělo, řešíme často víc, než to, že je zdravé a připravené téměř na cokoliv si zamaneme. Kdy naposledy jste měli radost z toho, co vše vám vaše tělo umožňuje? Nebo z toho, jak příjemné je, když o sebe pečujete? Tělo vnímáme spíš jako něco, co je samozřejmé, co se ale také hodnotí a případně i kritizuje. Často je nám předkládaný nějaký typ postavy, o které se říká, že jen ta je krásná, zdravá, žádoucí. A je asi pochopitelné, že když se na nás takové sdělení hrne snad ze všech stran, nezapochybujeme o jeho pravdivosti. A tolik lidí se tak pak snadno ocitne v situaci, že chce mít jinou postavu - má pocit, že tak bude zapadat do požadavků doby, bude přijímaný, bude “v pořádku”. Zkušenost mi ale říká, že tato rovnice bohužel moc často neplatí. Spokojenost moc dlouho nevydrží. Co ale zůstává, je nejistota, jestli skutečně vypadám dobře a jestli to tak i zůstane.

Přijde mi škoda, že se tolik nemluví o lidech, kteří se skutečně líbí sami sobě - třeba i s nadváhou nebo bez velkých svalů - a jsou šťastní, svoji energii věnují věcem, které je těší. Jsou to lidé, kteří sportují především pro příjemné pocity z pohybu a volí racionální stravování pro své zdraví. Proto nás ani nemusí napadnout, že takto k sobě přistupovat je nejen možné, ale i docela přirozené. Je normální, že je pro nás vzhled důležitý a ani netvrdím, že bychom se o něj neměli starat. Myslím si ale, že by neměl určovat to, jak jsme se sebou spokojení, jak si sami sebe vážíme. Zdá se mi, že klíčem je dokázat přijmout, že lidé i jejich postavy se odlišují a je to tak v pořádku. Přijmout, že každá jednotlivost na našem těle je přirozená taková, jaká je, a je možné ji mít proto rád. To je podle mě cesta, která vede k trvalejší a hlubší spokojenosti se sebou.