Znáte ten pocit, když se po delší době vracíte domů, ke svým věcem, ke svým rodičům? Tam, kde cítíme, že sem patříme, že tady je prostě doma. A každému je jistě dobře, když doma vládne pohodová atmosféra. Nebyl by to ale život, kdyby se tu a tam nepřehnala aspoň menší bouřka. Občas máme spor s rodiči a někdy se hádají rodiče mezi sebou. Nebo se ani hádat nemusí, ale vy tušíte, že tichá domácnost nebo zachmuřený výraz na mámině tváři nic dobrého nevěstí. Je běžné, že když se bouřka přižene, mraky se po čase rozpustí a zase vysvitne slunko. Co když ale dusno doma přetrvává a vy v tom nemáte prsty?

Máma i táta jsou normální lidé, nejspíš nikde nezískali zaručený návod na bezproblémový vztah. A ve vztahu jsou docela normální i období, kdy to mezi lidmi skřípe. Něco důležitého se u rodičů změnilo a tak nějak se to odráží i na zbývajících obyvatelích domácnosti. Co můžu v takovém případě dělat já? V první řadě se potřebuji ujistit, že situace doma není tak napjatá kvůli mně. Pokud úplně nevím, ověřím si to přímo u zdroje. “Mami, jste na mě s tátou kvůli něčemu naštvaní? Udělala jsme něco? Nebo jsem něco neudělala?”. Třeba tak. Nejspíš dostanu odpověď, že je vše ok. Jen nádobí bych mohla umývat častěji a u počítače sedět míň. Pokud bude mít máma náladu, tak se možná i zeptá, jak mě to napadlo.

Tím se rázem přesouváme do bodu dvě. Zajistit, aby rodiče věděli, že vidím, že se něco děje, ale nejsem si jistá, o co jde. A hlavně, že mi v tom není dobře. Komu by taky bylo. ”No, víš ,s tátou se pořád hádáte a pak spolu nemluvíte a už to trvá docela dlouho. Tak už jsem začala přemýšlet, kvůli čemu to je, že to nebude jen tak. A bojím se, jestli se něco neděje ” Fajn je i jakákoliv jiná věta, která popisuje doma nastalou situaci a to, jak se v ní cítíte. Určitě stojí za to sebrat trochu té odvahy a téma otevřít, zeptat se. Odpověď může přinést důležité informace. Je třeba počítat s tím, že dotyčný rodič může být dotazem na tělo zaskočen a smysluplná odpověď přijde až se zpožděním - třeba i pár dnů. A pokud nepřijde, je tu koneckonců ještě ten druhý rodič. Obvykle je lepší obrátit se nejdřív na toho z rodičů, u kterého čekáme, že nás vyslechne a o situaci bude chtít mluvit. Pokud jsou rodiče otázkám odolnější, vyplatí se dát jim pár dní čas a pokud se naladění doma nebude měnit, vyrazit znovu na výzvědy.

Výsledkem těchto dvou kroků - ať už proběhnou zároveň nebo ne - je to, že bezpečně vím, že za nic nemůžu. Dále více či méně mlhavě vím, co se mezi rodiči děje. Třeba se jen tátovi nedaří v práci a je to těžké pro něj i pro mámu, ale mě tím nechtějí zatěžovat. Možná dokonce získám i představu o tom, jak to chtějí řešit či jak dlouho to bude trvat. Dalším výsledkem je, že rodiče ví, že mi něco vadí, čeho se bojím, jak bych si přála, aby věci byly. Takže je mezi námi více jasno. Pokud se mi podobné rozhovory zalíbí, nejspíš se časem zeptám i na to, jaké to pro mamku nebo tátu je, jestli nemůžu nějak pomoct.

Může se také stát, že se pro mě starosti rodičů začnou být příliš těžké. Tehdy je důležité si uvědomit, že já jejich potíže nevyřeším a že rodiče dokážou sami hledat způsoby, jak si pomoci. Od toho mají rodiče své kamarády. Stejně jako si občas potřebuju i já postesknout nebo ponadávat kamarádům, příbuzným. I když tady to je vlastně trochu jiné. Rodiče by měli vědět, jak se cítím a jak svým chování zasahují do mého a našeho společného života. Ano, společného života, jsme přeci pořád spolu. Jsme, přestože se tolik bojím, že by se to mohlo změnit. Některé věci ale asi neovlivním. Člověk možná nedokáže vždy porozumět tomu, proč se věcí dějí tak, jak se dějí.

- Eva -