Vztahy stejně jako lidé v nich procházejí neustálými změnami. Období, kdy je vše úžasné, se střídají s obdobími, kdy je vše úžasné méně, anebo to úžasné vůbec není. Pokud se však navzájem lidé milují, jsou si v těch horších chvílích oporou a aktivně usilují o změnu k lepšímu, protože věří, že je to možné. Sdílejí své pocity jeden s druhým, jsou vůči sobě upřímní - říkají, co jim vadí, co je trápí, co by chtěli změnit a zároveň jeden druhému naslouchají. Takové hádky, kterým se málokterý pár zcela vyhne, jsou normální a dokonce přínosné, pokud se k nim oba pertneři staví otevřeně. Vztah někdy skutečně bolí, a přesto to má cenu nevzdávat. Kdy už je to ale moc?

Když už spolu nejsme šťastní
Vztahy obyčejně prochází zkouškami a neměli bychom se vzdávat hned ve chvíli, kdy se objeví první problémy. Kdybychom někdy nebyli nešťastní, zřejmě bychom si ani neuvědomovali, kdy jsme šťastní. Za zamyšlení ale stojí, zda jsme se v poslední době netrápili víc, než jsme se radovali. Protože pokud je tomu tak, pak je něco špatně. Vztahy nejsou jen o štěstí, to je pravda, ale měli by nám přinášet radost, a pokud nám již radost nepřínášejí, nebo jen velmi omezeně, pak bychom se měli sami sebe ptát, z jakého důvodu je stále udržujeme.

Když jsme zamilovaní do vzpomínky více, než do partnera samotného
Někdy se vzdálíme jeden druhému natolik, že se začneme cítit, jako bychom už jeden druhého ani neznali. Udržujeme si však neustále vzpomínku na to, jaké to bylo dříve, než se cosi pokazilo. Je složité uvědomit si, že už to takové není a ještě těžší je smířit se s tím, že už to takové být nemůže. Pokud se přistihneme při pocitu, jakobychom svého partnera ani neznali, zlobíme se na něj, že je jiný, než býval a chceme, aby se zase stal tím člověkem, do kterého jsme se zamilovali, pak je to signálem k tomu vztah ukončit. Chceme snad udržovat vztah s někým, koho nemáme rádi, v naději, že se změní?

Když jsme na všechno sami
Každý z partnerů by měl přispívat svým dílem k tomu, aby vztah fungoval a aby byli oba šťastní a spokojení. Někdy jeden z partnerů prochází těžkou situací, kdy potřebuje, aby byl druhý pro něj oporou a aby ho podržel, v takových případech je pochopitelné, že na nějaký čas bude jeden z nás dávat více než brát. Tak to však nemůže fungovat věčně, vztah musí být vyvážený. Pocit, že pro partnera děláme více, než on pro nás, je jeden z nejsmutnějších. Přivádí nás k pochybnostem, zda na nás partnerovi vůbec ještě záleží. Měli bychom se ptát, "Co pro vztah dělám já a co pro něj dělá můj partner? Přispíváme oba stejným dílem? Snaží se partner stejně jako já?" I když partnera stále milujeme a máme chuť a sílu se snažit, vůbec nic nezmůžeme, pokud na to budeme sami.

Když je každá další hádka horší než ta předchozí
Jak již bylo řečeno, hádky jsou přirozenou součástí vztahů. Co když se ale cítíme, jako bychom každý mluvili úplně jiným jazykem? Nenalázáme řešení, nedocházíme k žádnému závěru. Někdy vlastně ani nevíme, o čem se hádáme. Naše hádky nevedou k žádnému zlepšení, spíše naopak. Vypadá to, jakobychom jeden druhému nedokázali ani přes veškerou snahu porozumět. Poté, co se vzdáváme, na chvíli nastává klid, pak vše začíná nanovo s úplně stejným závěrem. Jakobychom se točili v začaroveném kruhu. Někdy bohužel řešení neexistuje a po určité době musíme uznat, že jsme již zkusili vše, co jsme zkusit mohli, a odejít.

Ať jsme měli na začátku jakkoli silný pocit, že jsme jeden pro druhého tím pravým, bolest, kterou cítíme nyní, je důkazem, že jsme se mýlili. A proto, i když to opravdu bolí, bychom neměli ničeho litovat a posunout se dál s pocitem, že tímto děláme místo někomu novému, někomu, kdo třeba tím pravým bude. Anebo taky ne. Ale tak to zkrátka chodí. Odejít od člověka, který pro nás byl po určitý čas tím nejdůležitejším na světě, je velice těžké. Zůstávat však ve vztahu, který nám už nepřináší nic než bolest, je mnohem těžší.

Hodně štěstí!

- Jana -