Je mnoho problémů, které ti, co je sami neprožívají, nikdy neuznají za problém. Jedním z nich je i trápení z „neděje“. Hodno trápení není vždy jen to, co stalo, ale i to, co se neděje, právě proto, že se „to“ neděje. Všechno, co si přejeme a co nepřichází, zanechává v srdci pachuť zklamání, zvlášť pokud žijeme v komunitě, pro kterou je něco takového samozřejmé.

Jsem ve věku, kdy už mnohá spolužačka nebo mnohý kamarád s někým chodí, vidím je denně, vodí se za ruce, líbají, smějí se... Proč také já nikoho nemám? Vždyť je mi stejně tolik, co jim! Jaká je ve mně chyba? Takovéhle otázky si jistě kladou mnozí, smutné je, že jim málokdy je schopen někdo odpovědět i že je těžké najít někoho, kdo by odpovídat chtěl. Tradiční odpovědi typu „ty máš ještě času“ nevyhnutelně padají na neúrodnou půdu.
Získat ve druhých lidech příklad toho, co je „normální“, je ale velice ošidné. Jakákoli definice nebo pokus pochopit význam slova „normální“ naráží na rozdílnost toho, jak lidé svůj život prožívají. I vše, co by jeden člověk označil za extrémní, může být v jiných podmínkách normální. A trápení s láskou, ať už ji prožíváme nebo ne, normální je a mnohdy by se člověk divil, kolik lidí v okolí pociťuje totéž. Naše sny se nám nemusí plnit hned, je ale důležité, že je máme, že ty nám nikdo vzít nemůže. A možná v tom je krása naděje, která „umírá poslední“.

Bohužel, neexistuje stoprocentně fungující rada pro smutné a osamělé. Jediné, co by nikdy nemělo být zapomenuto je, že sny se plní. Ne vždy, ne všechny, ale plní se. Náhoda nikomu nemůže zaručit výhru v loterii, osud se nemůže zvrátit a nemůže nám dát taková prsa, jaká bychom si přály, nebo vysněnou barvu vlasů či očí. Zkrátka se od snu nedá chtít nemožné. Není však nic nesplnitelného na touze po objetí. To se zdá jak z říše pohádek, jen dokud ho neznáme, nebo pokud nám chybí.

Není nic divného toužit po lásce, ale není na ní nic nemožného. Někdy jen stačí vyjít lásce vstříc, nebránit se jí, nebát se setkávat... Nechci se ohánět starými klišé, že se „skutečnou“ láskou se má čekat na „toho pravého“, ale proč by láska, po níž někdo dlouho toužil, nemohla být právě o to krásnější?!

-zuzka-