Trávíte společně čas, jen ne tak často a s takovým potěšením, jako dřív. Něco tomu chybí, ale možná si už ani přesně nevybavíte, co to vlastně je. Máte dojem, jako byste byli spíše vedle sebe, než spolu. Jako by z vás byli tak trochu jiní lidé než dřív. A stále častěji vás napadá, že byste od vztahu měli chtít víc. Víc blízkosti, víc radosti.

Na začátek je potřeba říct, že přechozený vztah není vůbec určený dobou, jakou spolu partneři stráví. Mnohdy jsou spolu lidé spousty let a stále si mají o čem povídat, čemu se smát, mají společné plány a touhy, znamenají pro sebe tolik. Prostě jejich vztah má šťávu. A někdy lidé vytuší třeba i docela brzy, že v současném vztahu to prostě není ono. Přesto vyčkávají, pokouší se o změnu. Někdy ale vyčkávají tak dlouho, že zapomenou, že jim vlastně není úplně dobře. Je možné, že si partneři zvykli upozaďovat svoje potřeby ve vztahu, ale i to, že si v mnoha věcech běžného života vyhovují. A přesto vnímají, že jim něco schází. Nemluvím teď tedy o náročnějších obdobích, které si žádá snad každý vztah. V těch se situace proměňuje, vyvíjí a oba v páru většinou cítí, že se řeší konkrétní problém či situace.

Jaké jsou tedy signály vztahu, který už nemá vyhlídky do budoucna? Často si můžeme všimnout spousty takových těch menších, které sami o sobě nemusí příliš znamenat a dokonce je můžeme dlouhou dobu přehlížet. (Např. Zapomněl na mé narozeniny. Přitahuje mne jiný kluk/muž. Nestýská se mi po ní při odloučení.) Když se ale začnou kupit, začne nám pomalu docházet, že takhle to dál jít nemůže a potřebujeme, aby nastala nějaká změna. Nicméně je typické pro přechozené vztahy, že partneři v sobě necítí jednoznačné “Ne”, které by vztah ukončilo. Seznam “pro a proti” vztahu může vypadat docela vyrovnaně.

Jasným “velkým” signálem je například to, že vztah s druhým člověkem nám energii spíš ubírá, než aby ji přinášel. Je stále méně společných chvil, kdy se cítíme spokojeni, kdy se spolu smějeme, kdy cítíme že jsme jeden pro druhého. Že už vztah skončil, aniž bychom si toho všimli, poznáme třeba i tak, že nemáme vůbec chuť spolu něco důležitého, a vlastně téměř cokoliv, řešit. Nemusíme se ani vůbec hádat nebo se naopak hádáme pořád, ale většinou jde o to “kdo s koho”. Přestalo nám tolik záležet na tom, zda společné střety a problémy dovedeme k řešení. Dost možná se i vzájemně vyhýbáme a nemluvíme o společné budoucnosti. Ten druhý nám už vlastně ani moc nestojí za to, abychom hledali vhodná řešení. Jsme vyčerpaní a už se nám nechce zkoušet něco ve vztahu spravovat.

Tím se dostáváme asi k nejzásadnějšímu a možná i dosti sužujícímu signálu. Už nám na tom druhém vlastně nezáleží. Ne tolik jako dřív. Najednou už je člověku poměrně jedno, jak se druhý skutečně cítí. Uvědomujeme si, že společná láska vyprchala . Zmizel vnitřní pocit, že přes všechny nesnáze se nějak dostaneme a budeme spolu i dál. Představa společného života se tak nějak zakalila a docela zhořkla. Když máme odvahu a jsme k sobě upřímní, uvědomíme si, že nejsme šťastní a spíše se trápíme. A že je jen na nás samotných, zda to tak chceme nechat. nebo půjdeme o dům dál. Je až s podivem, že někdy spolu lidé jako ex-partneři vychází o dost lépe. Možná i proto, že dokázali rozkvést - daleko od sebe.