Představíme-li si ideální vztah, bývá bez hádek. Hádají-li se naši rodiče či kamarádi, většinou si pomyslíme, že jejich vztah příliš nefunguje. Toto je tradiční pohled na hádky. Ale není to ve skutečnosti trochu jinak?

Lidé se hádají, když spolu nesouhlasí, když každý chce něco jiného nebo když mají pocit, že ten druhý jim překazil dosažení něčeho příjemného. To je také důvod, proč se hádáme většinou s lidmi, na kterých nám záleží. S těmito lidmi chceme dělat společné věci a jejich názor je pro nás důležitý. Proto tolik dokáže „vyvést z míry“, když člověk jedná jinak, než doufáme a očekáváme.

Hádky jsou pouze jednou z reakcí na nesouhlas s partnerem a často bývají důkazem symetrie vztahu – tedy, že ani jeden z partnerů není podřízeným, submisivním. Diskutuje se o obou názorech. Pokud bychom měli asymetrický vztah, hádky by v něm vůbec nemusely existovat. Dominantní partner by řekl, jak věc bude a dále by se o ní nediskutovalo. Pokud by ten druhý byl proti, mohl by si možná stěžovat, plakat a nebo sám sebe přesvědčit o tom, že je to správný názor a vlastně také i jeho názor.

Nemůžeme však jednoznačně říci, co je správné ani který vztah je lepší a jak má vypadat ideální soužití s partnerem. Pro každého je lepší něco jiného. Každý touží po jiném vztahu, má jiný příběh, podle kterého chce žít. To co vyhovuje jednomu páru, to se může zdát nesnesitelné pro pár druhý. Je však důležité, aby „příběh“, tedy způsob existence ve vztahu, vyhovoval oběma partnerům.

Naše očekáváni a představy o lásce se odráží právě v tom, jaký příběh žijeme. I hádky mohou být součástí příběhu. Robert Sternberg ve své knize Láska je příběh nazval příběh, ve kterém jsou hádky nedílnou součástí vztahu, jako příběh válečný. Partneři se chtějí hádat. Hádky jsou druhem zábavy, jejich koníčkem je spolu nesouhlasit, argumentovat, trucovat a zase se usmiřovat. Pozorovatelům se může tento vztah zdát jako prototyp toho, co nechtějí. Partnerům však může vyhovovat tato nekonvenčnost a mohou v něm být spokojení, i když to nemusí připustit ani sami sobě.

Ani pro páry, které nežijí válečným příběhem nemusí být hádky pouze negativní. Díky hádkám se odreagujeme, uvolní se napětí, které se v nás mohlo shromažďovat po dlouhou dobu, mohou se otevřít tabuizovaná témata, o kterých by se mělo začít mluvit, ale partneři k tomu zatím nenašli odvahu…Není ani od věci vidět svého partnera „trochu jinak“, než když se absolutně ovládá. Občasné hádky „zdravému vztahu“, ve kterém se partneři skutečně milují nemohou uškodit. Naopak jsou často lepší, než zdánlivě poklidná domácnost, kdy se partneři míjí ve falešné souhře, dávají mlčky najevo svou nespokojenost a čekají, že se ten druhý něčeho dovtípí. Většinou se nedovtípí. Může si myslet, že je vše v pořádku (v tom případě budeš trpět jen Ty) nebo zaujme stejnou strategii mlčení a v tom případě budete v dusné atmosféře trávit společné chvíle oba. Vždy je lepší o problémech mluvit, než mlčet. Když problémy probereme, můžeme je vyřešit, když mlčíme, nikoliv. Pokud zjistíme, že jsou naše postoje natolik odlišné, že spolu nemůžeme žít, je lepší se rozejít a začít nový vztah, než žít v bláhové představě a mlčenlivé nejistotě. Je samozřejmě příjemnější řešit problémy v klidu, ale je to také velmi obtížné, často až nereálné.

Ve vztazích, které fungují, většinou přichází po hádce usmíření, které „pročistí“ atmosféru…a je zase krásně jako v létě po bouřce ? Samozřejmě, že hádky přináší také úskalí, jinak by nebyly brány jako problém. Během hádky se člověk dostává do afektu – velmi silné emoce – která sice netrvá dlouho, ale během níž člověk řekne věci, které ani říci nechtěl, nebo chtěl, ale jinak, a kterých pak skutečně lituje. Je-li to věc příliš ožehavá, může se partnera dotknout natolik, že už nebude schopen usmíření (i když by rád) a intimní vztah bude zničen. Proto by sis i v hádkách měl/a dávat pozor na to, co řekneš. Ať Tě partner „naštval“ jakkoliv, není dobré narážet na věci, kterými se sám trápí, a které mohou dlouho mrzet.

Ačkoliv jsme si nyní řekli, že hádky nejsou pouze negativní, a že mohou vztahu prospět, přesto se chce každý intuitivně hádkám vyhnut nebo se nehádat příliš často.
Frekvenci hádek ve vztahu ovlivňují zejména osobnosti partnerů. Někdo je spíše cholerik - je tedy „vytočen“ každou maličkostí a stojí ho velké přemáhání, aby se nezačal hádat. Naopak flegmatiky nevyvede z míry téměř vůbec nic, a proto se hádají jen zřídka. Většina lidí se vyskytuje někde mezi těmito póly a většinou platí, že spolu lépe vycházejí cholerik a flegmatik než dva cholerici či flegmatici. Flegmatik zajišťuje, aby množství hádek zůstalo pod kritickou hranicí, zatímco díky cholerikovi se věci ve vztahu řeší a nečeká se, až se vyřeší sami. Ani toto tvrzení však neplatí absolutně. Umím si živě představit, jak cholerik zuří čím dál tím víc už jen proto, že partner flegmatik nebere jeho problémy vážně a „dělá jakoby se vůbec nic nedělo“.

Pokud vnímáme hádky ve vztahu jako něco příliš častého a rušivého, měli bychom se jim snažit předejít. Situaci samozřejmě usnadní, má-li stejný názor i tvůj partner a snažíte se jim vyhýbat společně.

Jak jsme si již shrnuli, hádky pramení z toho, že máme s partnerem opačné názory na nějakou, často velmi podstatnou, věc nebo že partner udělal něco, co my vnímáme jako křivdu. Máme-li chuť vybuchnout, je dobré nahlédnou na situaci z pohledu partnera. Proč má tento názor? Není možné jej pochopit? Jaké jsou jeho argumenty a jaké moje? Není možné najít střední cestu, která bude uspokojivá pro obě strany? Proč udělal, to co udělal? Jistě to neudělal schválně. Mám právo se na něj/ni hněvat za omyl?
Většině hádek je možné předjít, položíme-li si tyto otázky a snaží-li se partneři vyjít jeden druhému. Jediné, co je nutné, je trocha dobré vůle, spolupráce a tolerance. A když to jednou nevyjde, tak nevěš hlavu. Jedna hádka vašemu vztahu neublíží. Možná naopak :-)

-anička-