| 28.11.2001 00:00 | | Píšu ti to,co jsem ti už dávno chtě | Sedím na posteli ve svém pokoji a přemýšlím o nás dvou.O všem,co se mezi námi stalo.O věcech hezkých,o chvílich štastných i smutných.Projíždím svým životem a začínají se mi vybyvovyt různé věci...třeba náš první den,byla jsem tenkrát strašně nervózní z nové třídy,z těch lidí.První hodina byla hudebka,druhá čeština-tam jsem tě poprve uviděla a v tu chvíli věděla,že ty mi můžeš porozumět,že mne dokážeš pochopit a mít rád....pak ta osudná chzba s Dominikou,když jsem tě sní seznámila,když jsis na truc zapálil cigáro,kdž jsi věděl,jak mi to ubližuje,když tě vidím takhle se ničit...pak Fresl,k vůli kterýmu jsem se tolik trápila,ale tys byl se mnou,byla jsem neštastná,smutná,ale tys byl se mnou,alespon ses mi snažil pomoci,potom to s tou Dominikou,ten úlet...byla jsem tenkrát u otce,vrátila se a tenkrát si uvědomila,že nechci,aby tě někdo jiný miloval,protože jsem tě milovala já,chtěla jsem tě,chtěla jsem být s tebou,uvědomila jsem si,že se mi vzdaluješ a strašně jsem tě chtěla,vědět,že ti na mne záleží,že mne miluješ,jako já tebe...a pak jsi mne objal u židovských hřbitovů...když jsem se konečně vymáčkla,řekl jsi,že mne taky miluješ a nechceš mne ztratit....v tu chvíli jsem byla nejštastnějsí holka na světě,nedokážeš si představit,jak mi bylo,chtělo se mi smát...měla jsem toho nejlepšího kluka,který mne chápal a nadevšechno miloval...pamatuji se,jakjsi mi pomáhal s tím hnusným přírodákem,s tím krevním oběhem,bylo to hrozný,nešlo mi to,byl jsi pro mne inspirací...potom Titanik,bylo mi moc dobře,nejsladší byly ty tvoje slzičky a jak jsi mi tvrdil,že jsi nebrečel,protože jsi chlap...potom jsi mne opustil na Gimnázium,ale já tě měla ráda víc,protože jsi se mnou nebýval tak často a potom začaly ty nesmyslný hádky...ale i ty jsme mohli spolu překonat...pak jsme se po m3.5 letech spolu pop krásný,mohlo to být romantičtější,ale já byla štastná,poprve a naposled jsem chtěla být jen s tebou...a byla jsem vážně moc štastná...a ty si po 4 měsících najdeš jinou holku a takhle mne opustíš...možná byla pro tebe důležitá,krásná,chytrá,ale nemilovala tě tak jako já a nikdo už nikdy nebude...když jsi byl pryč,byla jsem na diskotéce a tam tehdy přišel Martin,byla jsem sama a myslela jsem na tebe,bylo mi hrozně smutno a on byl se mnou,já byla sama,on zase sám a dalo se to nějak dohromady...ani nevíš jak moc mne to ty 3 měsíce,co jsme byli spolu mrzelo,že jsem to udělala a jak jsem byla štastná,když jsi za mnou přišel do toho kina...vidět tě,cítit tvoje ojětí,polibky a vědět,že mne miluješ a že jsi mi to odpustil...během těch posledních 3 měsíců,jsem uvažovala o svém životě a přemýšlela,myslela o všem,co jsem kdy udělala...o Freslovi,Kafkovi,Marianivi a klavně Martinovi a bylo mi to líto....ale nějak jsem neuvažovala o tom,co jsi udělal ty mne...jak s Dominikou,tak s Ljubou,bylo to pro mne hrozné...a ted se ke mne zase otáčíš zády....zase mne opouštíš k vůli jiné holce....jenže je tu jeden problém-miluji tě a to moc...nemohu myslet,spát,jíst...myslím jen na tebe a na tu bolest,co jsi mi způsobil...vím,že už se mnou asi nechceš být,ale stejně se ponižuju a píšu ti a to proto,protože tě miluju tak moc,že svůj život chci prožít jen s tebou,možná už je pozdě to říkat,ale já věřím,že něco z toho,co jsi ke mne cítil tu je a může se to vrátit,ale to bys musel sám chtít...tak moc jako já chci tebe....po tom všem,jsem se chtěla pro tebe změnit,dělat to,co jsi chtěl...všechno!!!Jsem schopna ti odpustit...je to pro mne moc těžké,ale dokážu to,nikdy víc se nebavit o minulosti a zkusit druhou šanci,kterou už jsi mi nedal..ted už to všechno víš,nevím co uděláš,ale já chci,abys věděl,že tě hrozně moc miluju lásko a jestli ke mne ještě něco cítíš,a chceš mne tak,jako já tebe,přijd za mnou v pátev v 18.00 domů,tak budu vědět,že mne máš rád a dáváš nám poslední šanci abysme to spolu zkusili,protože jsi nám ji nedal...miluju tě láslo....
Zaslal/a: Sára (17 let) |
 |
67% |
 |
| | Archivní příspěvek |
|
| 27.11.2001 00:00 | | Vrať se! | Víš, chtěla bych ti něco říct, něco moc důležitého. Poslouchej:,,Musím se s tebou rozejít, protože miluji jiného muže. Muže, který o mne stál, byl rád, že je se mnou a měla jsem pocit, že mu nejsem lhostejná!
A já se zamilovala! Měla jsem ho ráda před tím, milovala tehdy a miluji i teď. Nevím, jestli on o mne dál stojí, přesto se chci o to pokusit. Ale nemohu se úplně rozhodnout mezi tebou a jím. Ty, máš něco z něj, on z tebe. Dohromady byste tvořili jednu nádhernou bytost. On, ale znenadání odešel.... Možná našel jinou ženu, která ho okouzlila nebo naslouchá rad přátel, nevím.
Najednou přede mnou stojíš ty!
Já chci tebe i jeho zároveň. Ale nejdříve bych se ho asi měla zeptat, jestli i on mne ještě chce.
Ty tu zůstaň, prosím!
A jeho, přes tebe se ptám:,, Vrátíš se mi zpět miláčku?!"
Zaslal/a: Inka (29 let) |
|
50% |
|
| | Archivní příspěvek |
|
| 24.11.2001 00:00 | | ..od jedné ztracené duše | Ahoj všichni,
tohle vypadá jako celkem fain stránka.Jsem tu poprvé, ale líbí se mi to, jak se tu může kdokoli anonymně vykecat. Když nad tím tak přemýšlím, možná bych to taky potřebovala.
Jde o to, že pro mě život ztratil význam. Ne, že bych se chtěla zrovna zabít..na to ani nemám (zatím). Ještě mám naději, že se něco změní. Za to všechno může jeden jediný kluk..ohraná písnička, co? Já vím, ale tomu člověk neubrání.
Něž jsem ho poznala, byla jsem v pohodě - bláznivá, věčně vysmátá, někdy i zasněná puberťačka s celkem slušnými výsledky ve škole. Jednoho dne se ale objevil ON a všechno se obrátilo vzhůru nohama. Zjistili jsme, že si skvěle rozumíme. Můj žebříček hodnot se úplně změnil - na jeho vrcholu stál, samozřejmě, ON. Po celkem krátké době jsme se dali dohromady. Prakticky jsme spolu chodili jen pár dní. Mysleli jsme na sebe 24 hodin denně. Věděla jsem, že mě opravdu miluje, a podle jeho jednání to bylo poprvé, co něco takového prožívá. Chovali jsme se jako dva zamilovaní blázni. Bylo to moc krásné, takové, jak jsem o tom vždycky snila. Na ničem mi tolik nezáleželo tolik jako na něm. Byla jsem až neuvěřitelně spokojená a šťasná, ale to jen do chvíle, kdy mi naprosto nečekaně sdělil, že na takový vztah není připraven. Byl to pro něj moc velký závazek a strašně ho to omezovalo. V podstatě jsem ho chápala, ale dost mi to ublížilo. Některým lidem se stává, že jim trvá dlouho, než jim dojde, co se děje. Já jsem byla pravým opakem - mně to došlo okamžitě a byla to strašná rána. Když jsem četla jeho řádky, okamžitě se mi zalily oči slzami, zatočila se mi hlava a podlomily kolena. Třásla jsem se a šíleně plakala. Nechápala jsem odkud se stále berou ty slzy. Nikdy bych nevěřila, že mě do takového stavu může přivést nějaký kluk. Chvíli semnou cloumal vztek, chvíli smutek. Co jsem udělala špatně? Tak taková je láska? Kladla jsem si tisíce otázek.Hrdost mi nedovolila dát před ním svou bolest najevo. Tvářila jsem se jako by nic, což ho očividně zraňovalo. nějakou dobu jsme spolu nemluvili. Oba nás to ale štvalo, tak jsme se překonali a začali si povídat. Ale už to nebylo jako dřív. Trpěli jsme oba dva, ale z jeho chování jsem pochopila, že i když ho to moc bolí a je mu to líto, jinak to nejde. Nesnesl by pocit, že je na mně tak zavislý..
Od té doby je to už několik měsíců. Jeho vidívám skoro denně, někdy s ním i mluvím, ale už to nejsem já a už to není on. Nevím, co změnilo jeho, ale je jiný, už to není ten člověk, do kterého jsem se zamilovala. A já? Už se tolik nesměju, zhoršily se mi výsledky ve škole, těžko se soustředím, nic mě nebaví. Snažím se zapomenout, ale nejde to. Je zněj sice jiný člověk, ale vypadá stejně a má stejné oči, i když jiný pohled. Pořád mi připomíná ty hezké chvíle, co jsme spolu strávili. Strašně ráda bych ho nenáviděla, ale nemůžu. nejde to. V podstatě ho nenávidím za to, že ho nenávidět nedokážu. Zní to divně, ale je to tak. Pořád je v mně plamínek naděje, že by se snad mohlo něco stát, že bychom se spolu začali bavit a najednou by bylo všechno jako dřív, zase bychom se na sebe usmívali, i kdybychom nechtěli, zase by si naše oči říkaly: "Miluju tě a chci tě.." , zase bychom se líbali a.. Ale už nejsem tak naivní, takovou chybu už neudělám. Přátelé mi říkají, že se potřebuju zamilovat do někoho jiného, ale je těžké, mam pocit, že nemožné, najít někoho, kdo by se mu vyrovnal.. Mluvím, jako kdybych měla každou chvíli umřít, že?! To taky můžu a někdy si přeju, aby se to stalo - aby mě srazilo auto, aby se mi zastavilo srdce, abych smrtelně onemocněla. Chtěla bych dát svůj život nějakému umírajícímu, kterého život baví a dokáže ho narozdíl ode mě ocenit. Škoda, že to nejde. Příčinou mého stavu není jen ten kluk, ale také pocit, že náš život na tomhle světě je bezvýznamný. Myslíte, že jsem blázen, psychopat? Že potřebuju doktora? Máte pravdu. Jsem zralá na cvokaře, pasychicky labilní. A už bych toho filozofování měla nechat. A vy jste blázni, pokud jste to dočetli až sem. Asi jste se pěkně unudili, ale mně to, sice jen malinko, pomohlo. Byla bych moc ráda, pokud je mezi Vámi někdo s podobnými zážitky a pocity, kdybyste mi o nich napsali (z.ex@centrum.cz). Není dobrý být na svý trápení sám. Jsem trapná? Když myslíte, že jo, tak asi jsem. Když myslíte, že ne, tak díky. Přeju Vám všem moc štěstí a optimismu (ten mi úplně chybí) do života a ať už nikdo nedopadne jako já...
Zaslal/a: xyzxyz (16 let) |
|
50% |
|
| | Archivní příspěvek |
|
| 24.11.2001 00:00 | | Já | Když platíme
za dávné hříchy
které nám někdo věnoval
požehnal
neseme svůj kříž
a hledáme spásu
někde na trhu
ve volném výběru
své břímě uvnitř
těžcí, že ani
pohnout se nemůžem
poslové zmaru
šťastně nešťastní
jen tak stojíme
se svým údělem
plni prázdné naděje
že nás jeho někdo
konečně zbaví.
Zaslal/a: gastarbajtr@centrum.cz (19 let) |
|
50% |
|
| | Archivní příspěvek |
|
| 14.11.2001 00:00 | | ... | Život je ako divadlo,
v ktorom musíš hrať.
Aj keď ti srdce krváca,
ty sa musíš smiať.
Zaslal/a: joana21 (21 let) |
|
67% |
|
| | Archivní příspěvek |
|
