| 01.10.2001 00:00 | | VYZNÁNÍ | Miluji tě pro tvé oči,
když díváš se jak ďábel sám,
v duši jsi však božský anděl,
když tvém srdci kolísám.
Miluji tě pro tvé ruce
co něžně mě vždy pohladí,
když sklouznou rychle po mé hlavě,
po pažích i po hrudi.
Miluji tě pro tvá ústa,
v nich zrcadlí se smích i žal,
když projevuješ jimi vášeň,
když na mé rty si je přitiskal.
Miluji tě pro tvé vlasy,
co kroutí se ti po skráních,
když pročísnu je, je to kouzlo,
hříšných dálek volání.
Miluji tě pro tvé nohy,
které při cestě se nestaví,
co donesou mě tak daleko,
kde nevěra se neslaví.
Miluji tě pro ta slova,
co šeptáš mi, když usínám,
vím, že v nich je lež i pravda,
co marně snad jí prozírám.
Miluji tě pro tvé řasy,
v nich ztrácím se, jsem bezmocná,
co tváří se jak luční klasy,
když zvednou se jsou všemocná.
Miluji tě pro tvou duši,
co nejlepší je z těch, co znám,
té stačí slovo a už tuší,
že oddám se těm hříšným hrám.
Miluji tě pro tvé srdce,
co v hrudi tvé tepe pro mne,
snad nezradíš, já miluji tě,
pláčou mé oči v noci, ve dne.
Já miluji tě pro tvá ústa,
já miluji tě pro tvůj smích,
já miluji tě pro tvé vlasy,
já miluji tě pro ten hřích.
Já miluji tě pro tvé nohy,
já miluji tě pro tvůj pláč,
já miluji tě pro ta slova,
já miluji tě, že jsi rváč.
Já miluji tě pro tvé vlasy,
já miluji tě pro tvůj klid,
já miluji tě pro tvou duši,
já miluji tě, že nejsi mnich.
Já miluji tě pro tvé srdce,
mé srdce buší stejně s tvým,
já miluji tě pro tvou lásku,
já miluji tě, že jsi mým.
Zaslal/a: Redakce (?? let) |
 |
88% |
 |
| | Archivní příspěvek |
|
| 01.10.2001 00:00 | | KOPRETINA | Drobounký lístek, tenký stonek,
Co něžná rostlinka skrývá,
Má v sobě tisíce, tisíce zrnek,
Z kterých se na svět usmívá.
Bělounké lístečky, rozmilý kvítek,
Uvnitř však úplně žlutý,
Nevinná okolo, uvnitř však skřítek,
Který je na lístky občas tak krutý.
Co asi skrývá se, uvnitř té rostlinky,
Co před světem tají?
I když svět zdá se jí tak strašně malinký,
Stejně se chudinka bojí.
Pod prvním lístečkem ukryl se smutek,
Stýská se jí, je sama bez lidí,
"kampak mi každičký, každičký utek,
že ani živáčka nevidím."
Pod druhý lísteček skryla se touha,
Neví, proč usychá, vždyť noc je dlouhá,
Za třetím lístečkem skrývá se stesk,
Po vodě na stonku zbyl už jen lesk.
A čtvrtý lísteček ukrývá štěstí,
A pokud riskuješ, můžeš být lepší.
Na pátý vyzbyla zase jen radost,
Která vždy mění se v obrovskou starost.
Z šestého na svět dívá se bolest,
K životu patří tak jako led,
Který tě ochladí a pak je konec,
Co bylo to je pryč, i mladý vzhled.
A sedmý lísteček je pouhá náhoda,
A ta když potká tě, tak je to pohoda,
Na osmém lístečku, tam se skví nevinnost,
Z které se po čase vyklube povinnost.
Devátý kousíček, to je to kouzlo,
Zmate tě jak stéblo, co na zem sklouzlo.
Desátý ukrývá srdečný žal,
Co přišel sem, zatímco jsi spal.
Jedenáct vyhlíží skoro jak důvěra,
Jen co ho utrhneš, tak je to nevěra.
Dvanáctka prokletá, co zraky šálí,
Snad je to krása, co tolik pálí.
Třináctka to je jen samota,
To je věc nelidská, ba přímo prokletá,
Čtrnáctý říká jen to, co tě pálí,
Urážka pochvala, to máme rádi.
Patnáctý zase jen ukáže nudu,
Kolik skrývá se v nevinném studu,
Šestnáctka zobrazí, jak je vše daleko,
A jak máš prokouknout, co je jen naoko.
Sedmnáct vyřeší všechny tvé hádky,
Do ráje vrátíš se a pak hned zpátky,
Osmnáct ukáže, to co ti chybí,
Ukrýváš nesměle, co se ti líbí.
Na devatenáct připadá propast,
Která tě pohltí, když začneš kopat.
Dvacítka zobrazí jen dětský úsměv,
Za smůlou skrývá se u mladých úspěch.
Dvacet jedna představuje osud,
I když jsi odešel, v srdci jsi dosud,
Dvacet dva nevidíš, skrývá se za mraky,
A ty když odejdou, tak přijdou rozpaky.
Dvacet tři netuší, co je to dno,
Říká se tomu nestoudno,
Dvacet čtyři ukáže červánky jasné,
To je to, co mi teď připadá krásné.
Dvacet pět zamlží každičkou vzpomínku,
A i to, co dostals od sudiček do vínku,
Dvacet šest netuší, že je to závist,
A tu když podceníš, je z tebe kořist.
Dvacet sedum, to je pýcha,
Pokud ji nezkrotíš, špatně se dýchá.
Dvacet osum je nenávist a zloba,
A ta vás pohltí i s nudou oba.
Dvacet devět zobrazí lakotu,
Která ti přinese jen lidskou slepotu.
Třicítka zdůrazní všechny tvé chyby,
A když je nevidíš, říkáš jen - kdyby.
Třicet jedna je jen sen,
Ten, co přijde, když noc střídá den,
Třicet dva, to je chytrost a vůle,
S rozvahou je rozumu půle.
A třicet trojkou to všechno končí,
Kytička už nemá lístečky,
Už se s tebou navždy loučí,
A celé zbyly jen zrnečky.
Každé z nich zas něco zobrazuje,
To, co lidské oči nevidí,
Každý její kousek prozrazuje,
Že už je pryč od lidí.
Je v jiném světě, světě nebe,
kde duše její má už klid,
Kde našla vlastně sama sebe,
A ví, že má chuť zase žít.
Upustí tedy jedno zrnko,
Co uloží se do země,
Ukryje se pod modrou trnkou,
A těší se na jaro po zimě.
Zaslal/a: Redakce (?? let) |
|
83% |
|
| | Archivní příspěvek |
|
| 01.10.2001 00:00 | | OPUŠTĚNÁ JAKO KAPKA | Proč každý, s kým jsem dříve žila
mě v této chvíli opouští,
s tím, s kým jsem šťastná byla,
kdo iluze mé rozpouští.
Já připadám si jako kapka,
když nechytíš ji do dlaní,
ať jsi přítel, otec, matka,
tak dopadem se poraní.
Když dopadne, tak rozplyne se,
avšak nikdo ji už nechytí,
do pavučiny snad zachytne se,
ale pavouk ji pak pohltí.
Možná bude míti štěstí
a pavučinkou propadne,
pavoukovi hlava třeští,
kapička na květ dopadne.
Po květu se rychle sklouzne,
ani list ji nechytí,
všechny stonky jsou na ni zlé,
pak na zemi se rozdrtí.
A pak se nad ní listy sklání,
květy svým očím nevěří
kapička už nemá zdání,
už nikomu se nesvěří.
Zaslal/a: Redakce (?? let) |
|
83% |
|
| | Archivní příspěvek |
|
| 01.10.2001 00:00 | | KDO JSEM | Při pohledu do zrcadla,
když mlžný závoj odkrývám,
jedna věc na mysl mi padla,
kam patřím, kam se ukrývám.
Copak jsem motýl anebo včela,
nejsem ani z knihy list,
ale napadlo mě vlastně včera,
co když jsem vánek a nic víc?
Jsem burácivý příboj či měsíc,
nebo vyhozený věci kus,
jsem živá, jdu k tobě prosíc,
tak prostě lidsky brát mě zkus.
Mám vlastní mysl i své city,
proč nezkusíš mě poznat blíž,
vždyť můj přítel byl jsi i ty
a co o mě vůbec víš?
Já jsem kus země,
ale vesmíru se vymykám,
jsem kousek ledu i kus ohně,
před všemi se zamykám.
K jedné odpovědi jsem přišla,
že v zrcadle se nevidím,
osobnost svou jsem již našla
a za sebe se nestydím.
Zaslal/a: Redakce (?? let) |
|
80% |
|
| | Archivní příspěvek |
|
| 01.10.2001 00:00 | | PROČ JSEM TAK SAMA ? | Proč, proč jsem tak sama,
proč stále sama usínám?
Jak drobná květina zjara,
jak ztracené dítě si počínám.
Obklopena lidmi, sama ve vesmíru
ztrácím se mezi hvězdami,
zklamaná láskou neznám míru,
a co láska, co dala mi?
Nechci být sama jako vlnka,
chci součástí moře být,
na bílém papíře černá linka,
nechci jen po večerech snít.
Napovrch chlad a uvnitř žár,
veliká touha po vášni,
srdce a horoucích retů pár,
jako pekelný příboj prazvláštní…
Závoje chladu se mění v smích,
okolo černo - jen jedna kapka naděje,
jak ztrácí se v mracích okolních
- proč nezapadám do děje?
Život plyne a já nevím, jak dál,
koryto své řeky postrádám,
kam mi vánek lásku odvál,
lásku, kterou nezvládám.
Zaslal/a: Redakce (?? let) |
|
67% |
|
| | Archivní příspěvek |
|
