Řekni to!
#85 Jak si poradit, když se staneš členem nové rodiny |
Jak se nechat „adoptovat“
aneb jak si poradit, když se staneš členem nové rodiny Po několik uplynulých měsíců jsem měla příležitost stát se novým členem z počátku úplně cizí rodiny. Stala jsem se chůvou na plný úvazek v rodině na severu Itálie, kde rodiče mnoho hodin denně pracují a nemohou se bohužel svým dvěma dorůstajícím slečnám věnovat tolik, jak by chtěli. Ačkoliv do podobné situace se pravděpodobně dostane málokterý z vás, obecně jde přeci jen o situaci, která se týká mnohých. Jak je to možné? V životě si projdeme několika rodinami nebo takovými „uskupeními“, které rodinu připomínají. Do jedné rodiny se narodíme a vyrůstáme v ní. Další si později vytváříme kolem sebe sami, když do svého světa vpouštíme přátele a partnera. Později třeba uzavřeme manželství a narodí se nám děti. Zatím se tedy bavíme o prostředí, ze kterého vzejdeme, a které si později tvoříme podle svého. Pak jsou tu ještě takové rodiny, do kterých tak nějak vpadneme prostřednictvím někoho jiného. Třeba rodina nejlepší kamarádky. Její rodiče ti pravděpodobně od malička tykají, znají se zase s těmi tvými rodiči, občas zajdeš na večeři, někdy spolu třeba jedete na výlet, víš všechno o kamarádčiných sourozencích… Vztahy jsou to však pořád víceméně dobrovolné. Pokud se nechceš příliš vybavovat, prostě jenom slušně pozdravíš a zapadneš do pokojíku kamarádky. Ve chvíli, kdy se s někým velmi sblížíme, když se naší volbou stane součástí naší „rodiny“, ať už té tak zvaně „oficiální“ nebo té pomyslné, zahrnující nejbližší přátele, tak nějak automaticky adoptujeme i rodinu dotyčného. Pokud samozřejmě se svou rodinou udržuje styky a je si s nimi blízký. Mluvíme teď především o partnerech a partnerkách, hlavně těch dlouhodobých a zcela jistě o těch, kteří se stanou našimi životními láskami. Partnera si sami vybereme, z mnoha různých důvodů, ale jeho rodina, tu tak nějak adoptujeme zároveň s ním. A oni zase „dostanou“ nás. A ať už chceme nebo ne, musíme si s takto získanou rodinou nějak poradit. V ideálním světě jsou všichni otevření, tolerantní a plní respektu vůči druhým. Realita však ukazuje, že lidi trápí spousta strachů, nedůvěra vůči cizímu, někdy až netolerance vůči chování nebo názorům jiných lidí, pokud se výrazně liší. Není to proto, že by byli zlí, hloupí nebo nedej bože přímo zákeřní. Většinou mají prostě jen obavy o dobro těch, které mají rádi. A pokud se jejich pohled na věci liší, jistě nemají patent na pravdu, ale nesmíme zapomenou, že ani my jsme nesnědli všechnu moudrost světa. Ráda bych tedy přispěla několika poznatky o tom, jak se úspěšně nechat adoptovat novou rodinou:
Snad ze všeho nejdůležitější nakonec je dát najevo, kdo jsi. Ukázat vlastní limity a očekávat, že respekt bude vzájemný. Někdy je to trochu boj, musíš udělat první krok, odhalit nejprve sebe sama a ukázat, že se nová rodina nemá čeho bát. Vztah s novou rodinou je jako každý jiný lidský vztah. Musí se na něm pracovat a někdy to trvá určitou dobu. Vybereš si partnera a rodina je prostě součástí balení. Když to ale klapne, je to moc prima a i pro partnerské soužití jde o velké plus. S rodinou je to bezpochyby leckdy pěkně náročné, ať už je to ta, do které jsme se narodili, kterou jsme si sami vybrali nebo kterou jsme nějakým způsobem získali. Ale co bychom byli bez ní? |