Ráda bych se s vámi tentokrát podělila o nedávnou příhodu z mého života. Opět jde tak trochu o komunikaci v cizím jazyce s tím rozdílem, že ani jeden ze zúčastněných neovládá řeč toho druhého. O nedorozumění a drobné konflikty není v takové situaci nouze…

Před nějakou dobou jsem začala pracovat v hotelu v Řecku, a aby to mělo tu správnou atmosféru, získala jsem dvě nové spolubydlící, Řekyně. To, že já neumím řecky, a ony zase anglicky nebo česky, se zdálo jen jako drobný problém. Řekyně se však ukázaly jako úzkostlivě pořádkumilovné a snažily se mi vysvětlit, že každý den v našem pokoji uklízí. Samozřejmě jsem jim chtěla vyjít vstříc a po sobě jsem si vždycky uklidila, ostatně taky mám ráda kolem sebe pořádek. Ale jaké bylo moje překvapení, když si mě přede všemi zavolala jedna z nadřízených hotelu, která jako jedna z mála umí anglicky, a řekla mi, že si spolubydlící stěžovali, že neuklízím, a co víc, pověděla mi, že musím uklidit pokoj, a také, že musím umýt sama sebe! Inu bylo mi stydno a byla jsem naštvaná, protože být z ničeho nic nazvaná přede všemi špindírou a bez zjevného důvodu, to není moc prima. A za všechno mohly samozřejmě moje spolubydlící. Vinila jsem je z toho, že se se mnou i přes jazykovou bariéru nepokusily mluvit, abychom si vysvětlily, co tedy přesně chtějí, a co jim na mé údržbě společného prostoru vadí. A ještě k tomu, proč já bych se měla přizpůsobovat jejich režimu, který mi přišel tak trochu přestřelený, a nikoliv ony tomu mému? Vztek mě nicméně za nějakou dobu přešel a začala jsem přemýšlet trochu víc prakticky. Ještě nějakou dobu se svými spolubydlícími musím vydržet, tak se to holt musí nějak vyřešit a zřejmě tomu budu muset jít naproti, pokud chci mít klid. Říká se, že moudřejší ustoupí. Nevím, co je na tom pravdy, každopádně když se všichni účastníci sporu zatvrdí a nechtějí se hnout ze své pozice, konflikt se samozřejmě nikdy nevyřeší.

Jak jsem to udělala já? Vzala jsem do ruky mop a začala se ptát, co a jak. A pak se začaly dít zázraky. S naší společnou, ač omezenou slovní zásobou, jsme si vysvětlily, jak každý den z gruntu poklidit, a zároveň jsem jim vysvětlila, že pokud mají problém, musí přijít nejprve za mnou, a ne si stěžovat před všemi ostatními, než se to ke mně donese. I s omezenou slovní zásobou jsme si nakonec všechno vysvětlily. Teď se o mě starají jako vlastní, zásobují mě ovocem, nosí čisté ručníky a podobně. Překonat vlastní hrdost se tedy vyplatilo, i když z počátku se mi ani trochu nechtělo.

Co chci tímto příběhem povědět? Věřte v lidi a v to, že nemají špatné úmysly. I když si tak úplně nerozumíte, ať už je to z jakéhokoliv důvodu. Zvlášť, pokud jste v cizí zemi, ale i kdykoliv jinde, schopnost se přizpůsobit je velkým plusem. Nikdy však nepřekračujte svoje hranice a držte se toho, co je pro vás důležité. Respekt musí být vzájemný. Například mě věnovat denně půl hodiny úklidu zas tolik neobtěžuje, tak proč ne. A to i přes to, že mně samotné by to úplně klidně stačilo třeba dvakrát do týdne.

Já jsem se v této situaci naučila, že nemusím být vždy s každým kamarád, ale měla bych se snažit o udržení dobrých vztahů. Zvlášť pokud se s dotyčnými vidím každý den, pokud s nimi pracuji nebo dokonce žiji. A většinou je to tak, že pokud lidem ukážete, že se zajímáte o jejich potřeby, přání a standardy, i oni vám pak vyjdou vstříc, když něco potřebujete.

 

A zázraky se začnou dít. Uvidíš….