Na cestě životem se setkáváme s rozmanitými překážkami, které nám někdy úplně zabrání pokračovat. To ale neznamená, že bychom se měli vzdát.

Žijeme svůj život. Studujeme, pracujeme, milujeme svou rodinu a blízké, věnujeme se tomu, co nás baví. Idylické to ale vždycky není. Každý den se určitým způsobem vyvíjíme, někam směřujeme a o něco usilujeme. A to před nás staví překážky. Některá životní období jsou jimi úplně napěchovaná. Snad se shodneme na tom, že je to normální. Nikomu se nedaří 24/7. Pokud se však dostaneme do negativní situace, snažíme se z ní dostat. Pracujeme tvrději, měníme věci kolem nás i sebe samotné a snažíme se osudu ukázat, že si s námi nemůže jen tak zahrávat. Jenomže někdy se snažíme a snažíme a ono to prostě nejde. Na řadu přichází naučená bezmocnost. Pokud se delší dobu nacházíme v negativních podmínkách, které se nám nedaří změnit, přestáváme se snažit a přijmeme pozici bezmocné oběti. A pokud překážka, která nám bránila se se špatnou situací poprat, odezní, ani to nezaznamenáme. Protože to prostě nezkusíme znovu.


JAK SE BEZMOCNOST PROJEVUJE

Obyčejně potřebujeme mít pocit, že máme nad svým životem a tím, co se ho bezprostředně týká, kontrolu. Když kontrola chybí, věci se nám prostě dějí, zdá se nám, že na ně nemáme žádný vliv. Naučíme se, že naše snaha se míjí účinkem. Na pocity nedostatečnosti a frustrace nebudeme muset dlouho čekat. Zejména v případě opakovaných neúspěchů to může vést ke ztrátě sebedůvěry, úzkostem a v neposlední řadě i k depresím.


BEZMOC A MEZILIDSKÉ VZTAHY

Bezmoc se typicky projevuje i v mezilidských vztazích. Životu ve společnosti se nevyhneme, a protože jsme každý jiný, dost často si navzájem vytváříme situace, kdy druhým nenecháme možnost (pro ně přijatelné) volby. Naše zájmy se totiž mohou dostat do konfliktu. Představte si obyčejné spolužití s rodiči, partnerem nebo náhodnými spolubydlícími. Vždycky se najde někdo, kdo nechá ve dřezu špinavé nádobí. A někdo to dělá konstantně bez jakékoliv pozitivní reakce na opakované připomínky. A když už to nádobí vážně potřebujete, tak si ho musíte umýt sami. Překážka to sice není nepřekročitelná, ale řešení není zrovna ideální. A chronického „neumývače“ prostě nezměníte, takže zvlášť pokud je společné soužití dlouhodobé a situace vám nestojí za vyvolávání neustálých hádek, dříve nebo později to necháte plavat.

Občasné peripetie vyplývající ze života ve společnosti jsou zcela normální a nijak nebezpečné. Problém vzniká tehdy, když budete neustále narážet na nepřizpůsobivé jedince, kteří přes zájem o své vlastní potřeby přehlíží potřeby druhých. Pak totiž snadno získáte pocit, že váš hlas nic neznamená. Nikoho nezajímá, co byste rádi, není tedy zbytečné věnovat energii prosazování svých zájmů? Když se pak dostanete do nového, otevřenějšího kolektivu, který by váš názor bez problému přijal, neřeknete ho. Nevíte totiž, že to může fungovat i jinak a možná už jste dokonce sebe sama přestali poslouchat.

Podobný efekt má častá kritika a těžší případy psychického nebo dokonce i fyzického týrání. Nebo nás pronásleduje osamělost. Několikrát dostanete košem a přesvědčíte se buďto o tom, že všichni muži/ženy jsou stejní (a všichni stejně nevhodní pro partnerství) anebo že vy sami nejste dost dobří, aby s vámi byl někdo ochotný strávit pár hodin na rande v restauraci, natož pak celý život.


KDY SE VZDÁVÁTE VY?

Zamyslete se, existuje nějaká oblast vašeho života, ve které jste se přestali snažit, protože máte pocit, že ji nelze ovlivnit? Pozorujte situace, kdy si řeknete, že to nemá cenu a stejně nemůže dopadnout dobře. Někdy je samozřejmě v pořádku se rozhodnout ani nevyzkoušet, jestli z určité situace vede cesta ven. Když se totiž skutečně postavíme problému čelem a začneme měnit věci kolem nás, stojí to energii. A některé věci jsou méně důležité než jiné, a tedy energii se vám do nich investovat nechce. Ta by vám měla zůstat na to podstatné.

Jednou za čas nastane v životě každého z nás situace, která nepodléhá naší kontrole. Osud to navlékne tak, že se nám nepodaří dosáhnout toho, co bychom chtěli. Pocit, který to v nás zanechá, si pravděpodobně moc dobře zapamatujeme. Pozor však na to, aby v paměti nezůstala i naše reakce, zapsaná jako jediná možnost v dané situaci. Dokud věci nezkusíte řešit jinak, nemůžete si být jistí, že to nejde, přestože zkušenost říká něco jiného.