Posledně jsme se bavili o letních láskách. O tom, jestli má cenu pouštět se do vztahu na dálku, a jak to udělat, aby takový vztah fungoval. Přátelství na dálku je možná ještě častější, každý z nás si určitě někdy přivezl z tábora, z dovolené nebo z výletu kontakt na nového kamaráda, se kterým nás pojí skvělé zážitky, ale vzdálenost brání tomu, abychom se pravidelně vídali. Přátelství můžeme charakterizovat také jako určitý druh „lásky“. Je ale samozřejmě odlišné od zamilovanosti. Ke kamarádovi nás nevážou tak silné emoce, neblázní nám hormony a všechno vidíme mnohem realističtěji. Má to tedy vůbec cenu držet si kamaráda, se kterým nemůžeme trávit čas, který s námi neoslaví narozeniny, nemůžeme se mu vybrečet na rameni, když je nám zle?

Ráda bych vám pověděla příklad z vlastního života. Do konce střední školy jsem žila docela normální život v jednom městě, setkávala se se stejnými známými, kamarády ze školy, z kroužků, ze sousedství, a z domova jsem vyrazila obyčejně tak maximálně na dva týdny někam na dovolenou nebo na tábor. S maturitou v kapse jsem se ale odhodlala vyrazit na léto pracovat na druhý konec republiky a odtud jsem se vrátila posbírat svůj majetek a hurá na vysokou pár stovek kilometrů od domova. Po třech letech jsem dala univerzitě sbohem a přivítala zase novou, v novém městě, s novými spolužáky a učiteli. Během toho jsem stihla strávit skoro dva roky v zahraničí, ve třech různých zemích. Ať už to bylo v cizím městě nebo v cizí zemi, když jsem dorazila na nové místo, z počátku jsem vůbec nikoho neznala. Najít si přátele bylo někdy snadné, někdy složitější, ale i když je skvělé poznávat nové lidi, když vám není hej, ne vždycky můžete čekat stejnou podporu, jako od někoho, s kým se už dobře znáte a držíte nějakou dobu spolu. I člověk, který je obklopený spoustou lidí, se může někdy cítit osamělý a potřebuje někoho, kdo ho podrží, ač třeba na dálku.

Proto jsem si vždycky cenila svých kamarádů, kteří při mně stáli, i když jsme se pořádně dlouho neviděli tváří v tvář. Vždycky jsem věděla, že tu pro mě jsou, můžu jim napsat nebo zavolat a oni se mi budou věnovat, ať už se děje cokoliv. I přes to, že jsme si někdy i pár týdnů předtím nevyměnili ani slůvko.

Později se i lidé, které jsem poznala během svého toulání mimo domov, začali stávat dobrými přáteli, a to i přesto, že jsme všichni věděli, že se jednoho dne rozloučíme, každý půjde svou cestou a kdoví, jestli se ještě někdy setkáme.

Dnes máme tu úžasnou možnost skrze internet zůstat v kontaktu téměř s kýmkoliv a v pravidelných intervalech nahlížet do jeho života. To samozřejmě ještě nezaručuje trvalé a pevné přátelství. Na tom se musí pracovat. Sama nemám zkušenost s budováním kamarádského vztahu na dálku, po internetu a podobně, od píky. Jistě to není nemožné. Ale pokud má přátelství mezi dvěma lidmi dobré základy, není nic zas tak složitého v něm pokračovat navzdory vzdálenosti. Může se dál vyvíjet, dva kamarádi se mohou na dálku ještě víc sblížit, lépe se poznat, někdy se bohužel třeba i pohádat a dlouho spolu nepromluvit.

Pravé přátelství překoná hodně překážek, vzdálenost je jen pouhá maličkost. Takže buďte se svými přáteli v kontaktu, i když vám zmizí z dohledu (nebo vy jim) a držte se i těch nově nabytých. Mít přátele na různých místech má rovněž své výhody – můžete se podívat, kam by vás to v životě ani nenapadlo! Takže držte spolu. Kamarádi vás potřebují. A vy je.