Někteří lidé jsou nám sympatičtí o něco více, někteří zase méně. Nemusíme však s každým vycházet a s každým se hned spřátelit. Ráda bych se s vámi zamyslela nad tím, proč se některým lidem raději vyhýbáme, aniž bychom k tomu měli tak úplně důvod…

Jistě existují povahově zlí lidé, kteří si možná zaslouží, abychom je neměli rádi, jsou lidé zákeřní, závistiví, vypočítaví. Lidé, kteří dělají naschvály, a zajímá je jen a jen vlastní prospěch. Ale kolik takových skutečně je? Kolik znáš lidí zlých skrz na skrz?

Každý z nás má dvě stránky, dobrou a zlou, světlou a temnou, z jedné strany nám šeptá do ucha anděl, z druhé ďábel :-). Kategorie jsou to trochu strohé, nic není černobíle, ale proto, abychom se lépe orientovali, svět si skutečně rozdělujeme na to, co považujeme za dobré, a co za špatné. Rozdělení není úplně univerzální, každý z nás má maličko jiné měřítko, nicméně co máme společné je to, že každý se občas svým ideálům zpronevěří. Dělá to z nás špatné lidi? Samozřejmě že ne, občas od nás situace zkrátka vyžaduje, abychom se zachovali „tvrdě“, překročili pravidla, a někdy se prostě necháme strhnout emocemi, ale ani na tom není nic zlého, je to jednoduše lidské.

Výborně, pověděli jsme si proč, kdy a jak se dopouštíme jednání, které bychom sami označili za „špatné“. Přestože si uvědomujeme, že se rozcházíme s vlastními přesvědčeními, svědomí se ozývá a dává nám to vehementně najevo, stejně máme perfektně logický důvod, kterým se ospravedlňujeme. Tak a teď trochu obraťme a podívejme se zpětně na naše okolí. Sami sobě většinou prokazujeme velkou míru shovívavosti a pochopení, ale přistupujeme stejně i k ostatním? Málokdy že? Co takhle to vyzkoušet? :-) Klíčovým slovem je tolerance.

Tolerance neznamená, že musíme s každým souhlasit a sympatizovat. Jde jen a pouze o to, přistupovat ke svému okolí s otevřenou myslí, neodsuzovat a přemýšlet, co se skrývá za tím, proč je nám určitý člověk s jeho vzezřením, názory či jednáním, ne zrovna dvakrát milý. Druzí pro nás fungují jako jakési zrcadlo. Vidíme v nich sami sebe a automaticky očekáváme, že za jejich jednáním stojí stejné pohnutky, jako když děláme totéž my. Sami máme určité vidění světa, jsme buďto spíše optimisté nebo pesimisté, máme své názory, hodnoty, ideály… Přes to, že je nám jasné, že nejsme všichni stejní, občas si prostě nemůžeme pomoci a vykládáme situaci – chování druhého člověka, podle těchto našich vlastních měřítek. A proč jsou nám tedy někteří nesympatičtí a přistupujeme k nim tvrdě či kriticky? Mohou se chovat tak, že překračují hranice, ale už zapomínáme na to, že uvažujeme pouze o těch našich vlastních hranicích. Ostatní je mohou mít stanoveny úplně jinak, a mohou k tomu mít velmi dobrý důvod.

Dejme tomu, že nás někdo předbíhá ve frontě. Čekáme už moc dlouho, jsme netrpěliví a nevrlí, a dotyčný si prostě jen tak přijde a stoupne si před nás. „Co si to dovoluje?“ Určitě si pomyslíš. A možná za ním i půjdeš a dáš mu co proto. Ale pozor, zabrzdi! I pro neslušné chování může mít člověk ospravedlnitelný důvod. Namísto jednoduchého a rychlého odsouzení dotyčného zapoj toleranci. Zůstaň nad věcí a dříve než se pustíš do konfliktu, pokus se asertivně prosadit svá práva („Promiňte, ale já tu byl dřív!“), a zjisti důvod, z jakého tě ten „darebák“ předběhl.

Leckdy také nemáme v lásce ty, kteří nám připomínají nás samotné. Není to zvláštní? Jak už jsem říkala, druzí jsou takové naše zrcadlo. Když na nich vidíme vlastnost, kterou sami oplýváme, ale nejsme s ní spokojení, dovedeme být velmi kritičtí. Nestalo se vám, že jste někdy třeba od toho nejukecanějšího člověka, na světě zaslechli povzdechnutí „Achjo, ten je tak upovídaný, vůbec se s ním nedá mluvit, člověk se ani nedostane ke slovu…“? Je to docela legrace, když si uvědomíte, jak moc si stěžujeme na chybičky těch druhých, které jsou pro nás samotné úplně typické. Také nám mohou vadit vlastnosti a sklony, které se nás dotýkají jinak – kterých se třeba bojíme, nebo naopak ty, které bychom sami chtěli mít, ale nebyly nám dány, a proto na ně tak trochu žárlíme. A jak je vidno, málokdo se sám v sobě vyzná natolik, aby odhalil, co se skutečně skrývá za podobnými neurčitými pocity nepřátelství vůči lidem kolem nás. Emoce s námi mlátí, ale nenechme se jimi ovládat, buďme tolerantní!

Nesuďme, nekritizujme, namísto toho se nejprve zamysleme. Opravdu je ten člověk natolik špatný, že si nezaslouží, abychom s ním ztratili jediné slovo? Nemá třeba jen jinou „pravdu“ nežli je ta naše, která však může být stejně dobrá? Co když ho nejprve zkusíme trochu poznat, zjistit, co stojí za jeho jednáním, zkusit se podívat na svět jeho očima? Tolerance sice může stát trochu úsilí, ale nebolí a mnohokrát pomůže zachránit staré nebo započít nové vztahy, lásky, přátelství… Chceš-li žít mezi lidmi naplno, otevřeně komunikovat a užívat si společnosti, buď tolerantní!