V minulém článku jsme si povídali o tom, jak si poradit s partnerem, který žárlí a vyžaduje neustálou pozornost a důkazy lásky. Závislost na partnerovi je však jen jednou z mnoha překážek fungování kvalitního vztahu. Komunikace v páru může váznout z různých důvodů, a pokud se na ní nepracuje, mohou její nedostatky vést k rozchodu nebo přinejmenším dlouhodobé nespokojenosti jednoho či obou partnerů. Vraťme se tedy na chvilku ještě k tomu, jakým způsobem by mezi sebou partneři ideálně měli komunikovat, aby byli schopni řešit společné krize a držet při sobě v lepších i horších časech, zkrátka aby byli ve vztahu spokojení!
Každý, kdo se někdy zaláskoval a prožil pár chvilek po boku partnera, určitě ví, že univerzální recept na šťastný vztah neexistuje. Stejně jako nenajdeš dvě totožné osoby, nenajdeš ani dva stejné vztahy, každý je jiný, a působí tu veliká spousta faktorů. Třeba zkušenosti z předchozích vztahů, které si s sebou člověk nese nebo představy o tom, jak by spolu dva lidé měli vycházet, které pocházejí z rodiny – například z toho, jak se k sobě chovali rodiče. Každý člověk sám o sobě je také vybavený jistými schopnostmi při vyjednávání během konfliktů, každý má jinou míru tolerance a shovívavosti vůči druhým, jiný způsob reakcí na to, co se kolem něj děje (vznětlivější či umírněnější), jiné komunikační dovednosti. To vše a ještě více se projevuje v úplně každém vztahu k lidem v našem okolí, a o to více, když je nám některý člověk velmi blízký. Existují však nějaké obecné zásady, kterých by se mohl držet každý, takové, které by měly na vztah pozitivní vliv?
-
Upřímnost x zatloukání? Je obrovské dilema, zda být za každou cenu k partnerovi upřímný, a jestli není občas lepší některé věci zamlčet. Obzvláště pokud jde o nevěru nebo nějaký nevinnější „úlet“ nebo prohřešek, který velmi pravděpodobně partnera raní. Člověka, který se takového „hříchu“ dopustí, trápí svědomí, a proto se rozhoduje – prozradit nebo zamlčet? Když se partnerovi přizná, uleví se mu, ale dost možná vážně ohrozí vzájemnou důvěru, možná způsobí i rozchod. Když bude zatloukat, svědomí se bude ozývat dál, věci se možná nakonec stejně provalí, a bude to o to horší. Ani v tomto případě však nelze říct, které rozhodnutí je vlastně správné a které špatné. Velmi záleží na okolnostech situace, a samozřejmě taky na nátuře každého z nás. Partner je ale vždy tím, kdo z nás svou druhou polovičku skrz na skrz, a proto může mít určitou představu, jak bude na věc reagovat, a co vlastně je pro ni/něj důležité – je to důvěra za každou cenu, věrnost nebo právě upřímnost? Pokud tedy váháš, zda partnerovi něco prozradit, doporučuji pokusit se popřemýšlet nad problémem s odstupem. Jaké by to bylo, kdybys byl v kůži svého partnera – chtěl bys danou věc vědět, a co by to pro tebe znamenalo?
-
Kdo má právo diktovat podmínky? Dělat důležitá rozhodnutí bez přispění druhého, není nic, co by do rámce zdravého vztahu zapadalo. Přesto to mnozí dělají. Partnerství je vždy o dvou lidech, kteří se musí do určité míry sobě navzájem přizpůsobovat. V ideálním případě to jde bez problémů – mají se rádi, a dělá jim radost druhého potěšit, provádění drobných ústupků je tedy naopak těší nežli by jim vadilo. Někdy má ale některý z partnerů tendenci převzít situaci do vlastních rukou a pustit se do rozhodování úplně sám. Nikdy tedy nezapomínej, že jste na to dva, přičemž vaše názory se můžou odlišovat! A i když se tak může zdát, nelze říct, že jeden názor je správnější než druhý, patent na pravdu nevlastní ani jeden z partnerů. Je tedy velmi důležité snažit se o dohodu, partnerovi vyložit své argumenty, poslechnout si ty jeho, a zkusit najít nejlepší řešení pro oba.
-
Kritika? Jak naložit s tím, kdy mi na partnerovi něco vadí? To opět cele záleží na situaci. Měli bychom rozlišovat mezi věcmi, které jsou skutečně důležité a podstatné pro naše soužití, oproti těm, které jsou spíše maličkostmi, sice nám vadí, ale dovedeme se s nimi smířit. Tyhle maličkosti ale dělají největší neplechu, obzvlášť pokud máme zrovna s partnerem krizové období nebo když nás chytne nějaký splín. Míváme tendenci nechat se jimi zbytečně vytočit a druhému je vyčítáme. Pokud je tu něco, co nás ale na partnerovi opravdu trápí, a je to překážkou naší spokojenosti ve vztahu, pak musíme jednat. Nejlépe by bylo si o tom otevřeně promluvit. Zeptat se partnera, zda by se v dané okolnosti mohl přizpůsobit? Není ovšem v našich silách, abychom druhého měnili. Například, jestliže jsme nešťastní z toho, že je partner vznětlivý, pravděpodobně s tím nic moc nenaděláme. I když se bude snažit svoje jednání korigovat, vznětlivosti se nikdy nezbaví. V takovémto případě se zkus maličko zasnít – představ si, jaké by to bylo, kdy byl tvůj partner ideální? Jaký přesně by byl, a jak by se k tobě choval? Ideál pak porovnej se skutečností. Skutečný partner samozřejmě není dokonalý, ale přesto, nemá v sobě něco, co skutečně miluješ a obdivuješ, něco, kvůli čemu bys ho za nic na světě nevyměnil/a? I když si každý občas přejeme mít po boku dokonalou přítelkyni nebo přítele, věz, že s takovými by to byla docela nuda. Takoví by nás sice nikdy nerozčílili, ale nejspíš ani nepřekvapili nebo nerozesmáli. S kritikou tedy opatrně, a když už se do ní pustíš, zkus klást důraz na to, co je opravdu důležité.
Pověděli jsme si o několika problematických bodech, které dovedou vztahu pořádně zavařit. Ještě bych však zmínila jedno zlaté pravidlo, které se dá z předchozího snadno vypozorovat, je úplně prosté a jednoduché, a přesto se mi zdá, že na něj čas od času každý zapomene. Základem komunikace v partnerském vztahu je komunikovat! Samozřejmě i „nemluvení“ je způsobem, jak druhému něco sdělit, ale znáš ten pocit, kdy je na tebe někdo naštvaný, a namísto toho, abyste to spolu probrali, tak se drží zpátky a vyhýbá se kontaktu? Není to nic příjemného, že? Pokud některý z partnerů potlačuje své pocity, nechce říct, co mu leží v hlavě, ať už z důvodu, že nechce druhého zranit nebo si sám úplně neví rady s tím, co cítí, partner to stejně pozná. Ve vztahu to vyvolá atmosféru nejistoty, někdy i nedůvěry, komunikační kanály jsou uzavřené a příjemné to není ani pro jednoho z páru.
Takže neváhej a mluv! Nečekej, že ti druzí budou číst myšlenky, ani se o to sám nesnaž tak, že si budeš podle svého interpretovat partnerovo jednání. Často mlčíme, protože se nám nezdá úplně vhodné svěřovat se s některými myšlenkami, nevíme totiž, jak na ně druhý bude reagovat. Přesto, pokud na to půjdeš s rozmyslem, všechno se dá říct slušně, jasně, a i když jde o něco negativního, dá se to zaonačit tak, aby se to partnera nedotklo. Držím palce!
|
.jpg)