https://www.facebook.com/pages/poradna-laskycz/186630958026517/

Různé - jen tak se vypovídat

19.02.2011 13:54

Otázka čéslo 25, aneb rada z "onoho světa"

Jako většina z nás mám i já svůj životní příběh, o který bych se s vámi ráda podělila.

Na učiliště do Karlových Varů jsem přišla, stejně jako další moji spolužáci,téměř neznalá života, ale rychle jsem se osamostatnila. Rok jsem bydlela u mé sestry, další následující dva roky na intru s mojí kamarádkou. Volný čas jsme si zpříjemňovaly pochůzkami po obchůdcích, posedáváním v příjemných hospůdkách, nebo mlsáním v cukrárnách, kde jsme probíraly dívčí záležitosti. Brzy nás začalo přibývat a netrvalo dlouho, byla nás celá parta. A to byla teprve zábava! Dni, týdny, měsíce i roky plynuly a přiblížilo se období závěrečných zkoušek. S kamarádkou jsme nechtěly dopadnout špatně, proto jsme si co nejdříve začaly shánět podklady k učení a dávat si do kupy všechny odpovědi na otázky, které měly být u zkoušek.

Učení mi "lezlo" do hlavy celkem dobře, jen otázka číslo 25 se stala mou noční můrou. Zaměřila jsem se na ni a nechala si na ni více času než na ty zbylé. Týden před zkouškami už nám začalo být těžko a všichni jsme se báli, jak to dopadne. O to víc se strachovali tací, kteří se právě téhož týdne teprve začínali učit. Moc jsem je nechápala, byla jsem si totiž jistá, že kdybych se já sama učila až na poslední chvíli, asi bych moc dobře neskončila.

Den před zkouškami jsme s kamarády zašli do města a na učení už se snažili nemyslet. Stejně už by se nám do hlavy ani víc znalostí nevešlo. Večer jsme si ještě popřáli hodně štěstí a šli s těžkou hlavou spát. Ráno se nám vstávalo dobře, protože jsme už chtěli mít zkoušky zasebou. Ve škole jsem se zapojila do příprav pohoštění pro hodnotící komisi, abych nemyslela jen na tu hodinu "h", při které se nejspíš hodně zapotím. Někteří doslova brečeli, protože litovali toho, že se nezačali učit včas. Pak už to začalo odsýpat,učitelé si nás postupně volali na potítka a mně začalo být "divně od žaludku".

Když jsem čekala na chodbě, než vyjde ze zkušebny spolužačka, kterou zkoušeli přede mnou, seděla jsem tam na židli jako hromádka neštěstí. Koukala do země a to čekání mi přišlo nekonečné. "Kéž by tady byl tak někdo se mnou, třeba moje máma, nebo babička, máma mě umí utišit a babička, když ještě žila, byla jako moje kamarádka," říkala jsem si vduchu.

Najednou se kolem mě přenesl slabý vánek.Cítila jsem, jako by mě kdosi pohladil po ruce. Zarazila jsem se a rozhlédla okolo, ale dveře ani okna, kterými by vánek mohl proniknout n a chodbu,otevřeny nebyly. Ani jsem vedle sebe nikoho neviděla stát. Zároveň jsem v podvědomí uslyšela jakýsi hlas,který mi říkal: "Ty to dokážeš, dokážeš to!" Vím, že to zní hloupě, ale opravdu jsem to slyšela.

Rozlétly se dveře. "Tak hodně štěstí, Terko,“ řekla mi spolužačka, která právě vyšla ze zkušebny. A mně nezbylo nic jiného než jít. Jeden učitel z přísedící komise mě vyzval, abych si vytáhla jeden papírek s otázkou. Přede mnou na stole ležela nádoba s lístečky, všechny byly naprosto stejné. Natáhla jsem ruku k jednomu z nich. Ale opět jsem uslyšela ten samý hlas jako před chvílí na chodbě:
"Ne, ten to není, ten si neber.“ Znovu mě to překvapilo, tentokrát už méně, ale přece. Ruka se mi bez mého vědomí sama zvedla, jako by ji někdo vedl, a sáhla po jedné z otázek.

Vytáhla jsem si ji a podívala se na druhou stranu lístku. "Otázka číslo 25",řekla jsem. Byla to ta otázka, na kterou jsem se nejvíce připravovala, protože se mi zdála složitá. Na potítku jsem popsala celý lístek a s u mě nevídaným naprostým klidem jsem se posadila vedle zkoušejícího učitele. Pak už jsem jen mluvila a mluvila. "Výborné, dávám za jedna,“ prohlásil na závěr učitel.“ No, Terezo, dobře jsi povídala,“ říkala mi zároveň celá komise a při odchodu ze zkušebny mi ještě všichni zatleskali.

Počkala jsem ještě, než bude hotova moje kamarádka z internátu. Ta zkoušky také složila, i když s mnohem horší známkou než já. Byla jsem šťastná a z celého srdce jsem děkovala tomu,kdo mi v duchu radil. Snad to byl duch mé babičky, na kterou jsem při čekání na chodbě tak usilovně myslela.

Letos mě čeká státní maturita, pokračuji totiž v nástavbovém studiu. Ale z té nemám ani trochu dobrý pocit. I když si maturitu moc přeji, nevěřím, že ji složím úspěšně. I když... kdo ví?

64%

Zaslal: Terysek*1 (19 let)

12.02.2011 02:03

Celoživotní smůla?

Dnes mi to už přijde normální, ale trvalo mi dlouho, než jsem se naučil s tím že jsem smolař žít. Za chvíli je mi 20 let, možná je na to ještě příliž brzo ale začínám si uvědomovat, jak moc život utíká. Když mi bylo nějakých 17 let dozvěděl jsem se za jak těžkých podmínek jsem se dostal na svět. A už tehdy při tom porodu to asi začalo.
Máma byla mladá bylo jí tepve 19, porod trval více jak 12 hodin, navíc měla mamka smůlu na doktora, takže já kterej se snažil dostat na svět jsem zůstal zaklíněnej někde v mámině pochvě a děloze a nemohl jsem ven, mamka se snažila co to šlo ale i ona je jenom člověk a vyčerpáním už padala do bezvědomí, to samé se stalo několikrát mě. To že jsem na živu je skoro zázrak, štěstí bylo v tom, že když se zdálo že ani já ani máma nepřežijeme, přijel do nemocnice primář porodního oddělení nebo kdo, ale každopádně to byl někdo kdo to opravdu uměl, neváhal ani minutu mámu rozřízl a mě vytáhli nějakýma speciálníma kleštěma. Přežili jsme oba. Jestli je nějaký Bůh tak buď se nad námi slitoval, nebo mu ten doktor překazil plány kdo ví.
Tak jsem se jednoho letního dne dostal před téměř 20 lety dostal na svět.
Ale ani jako bezbranému nemluvněti život nepřál, usnul jsem v kočárku a málem jsem se už neprobral všichni si mysleli že spím, až si pak táta všim že nedýchám a vzpomněl si na starou babskou radu okamžitě mě zvedl z kolébky a trošku se mnou zatřásl nejdřív nic ale na podruhé jsem zase otevřel oči. Znova jsem někomu zkazil plán. Rozhodl jsem se asi přežít. Když mi bylo asi pět měsíců onemocněl jsem nějakou chorobou nevím už jakou ale vím z vyprávění že jsem měl i 40 horečky, dodnes nechápu jaktože jsem znova přežil. Čas plynul a já rostl jako z vody, ve třech letech přeražený nos. Ale to se stává. Pak se dlouho nic nestalo začal jsem chodit do školy a tam jsem se setkal se šikanou fyzickou i psychickou. Pochopil jsem co to je když se někdo od ostatních odlišuje. Já byl klidný dítě, zatimco ostatní kluci si venku hráli v maskáčích na vojáky zapalovali petardy stříleli z kuličkovek a podobně, já byl radši doma a někdy kolem 8 let jsem pomaličku propadl kouzlu a tajemství elektroniky. Takže venku kluci vyváděli dělali výtržnosti a tak dále já začal poznávat pomalu k čemu a jak slouží různé elektronické součástky a našel tak nejkrásnějšího alespoň pro mě koníkča. Když mi bylo 9 let jeden z těch grázlů mi přibouchl dveře, ale tak nešťastně že jsem zrovna ve futrech měl palec. Diagnóza chirurga- celkové destrukce kloubu. Měsíc sádra, kloub začal pomalu srůstat s tím že do něho začla prorůstat nová kůstka, která začala bránit v rehabilitaci a pohybu s kloubem. Jediným řešením podle doktorů byla operace s přibližně 1- 2% šance že se povede vše jak má a já budu s palcem zase hýbat. To nehodlali rodiče strpět a přez všechnu bolest jsem cvičil denně s kloubem pod proudem teplé vody v koupelně. Za asi dva měsíce už jsem mohl s kloubem poměrně hýbat. Dnes z toho nemám žádné následky, snad jen to že kloub už není tak ohebný jako dřív ale s tím se dá bez problémů žít.
Pak uteklo pár let a já vyšel devátou třídu. Ani v pubertě o mě nebyl příliž velký zájem kluci, ti mě do party vůbec nebrali, pro ty jsem byl outsider, kterej nehraje fotbal tak je hned za největšího idiota. Pro holky jsem byl sice fajn vtipnej kamarád ale jen to. Tak přišly přijímačky v prním kole jsem neuspěl, ale to mě nemrzelo zkusil jsem to podruhé a dostal jsem se na školu kam jsem chtěl jít. Tam jsem konečně poznal pravé přátele první skutečnou lásku a našel snad spokojenost i štěstí. Ale smůla se mnou byla dál. Matikář si na mě zasedl a já měl ve škole s prospěchem peklo. Ta moje krásná první láska trvala týden, zakoukala se mi do jinýho. Ale kamarádi zůstali se mnou, za to jsem byl vděčnej jako nikdy předtím za nic . Čas utíkal jako splašený koně a na konci druhého ročníku jsem díky matikáři který mě nenáviděl protože jsem nebyl zrovna matematický talent z matiky propadnul. Krásný dárek k 18. narozeninám že jo? No co se dalo dělat, tak jsem se přez prázdniny učil matiku. Rozhodně jsem nezabil prázdniny jen učením ale učil jsem se každý den poctivě. Až teprve potom byla zábava. Prázdniny utekly jako voda a přišel soudný den den reparátu. Asi je tobě kdo, teď tohle čteš jasné jak to dopadlo... reparát byl mnohem těžší než nám bylo řečeno. Nezvládl jsem to a rodiče nesnesli pomyšlení na to že bych opakoval ročník a pořád vytahovali to že by se po mě učitelé ,, vozili". Přešel jsem teda na jinou školu znova od prváku. Tenkrát se mi ale zhroutil svět, naštěstí moji nejbližší přátelé bydlí ve stejném městě jako já. Takže o kamarády jsem nepřišel. Ale o lásku ano. Znova jsem zažil ten pocit jaké to je o někoho přijít. Nová škola tak tu jsem musel vybrat hodně rychle elektronika byla jasná volba. Bavilo mě to od malička. Tak jsem začal studovat slaboproudou elektroniku - to jsou ty různé digitální obvody, radiotechnika a tak dále. Jenže na nové škole jsem pochopil velice rychle že jsem zbytečným a snad i něčím navíc. Zpočátku mě třída defakto vůbec nepřijala. Byl jsem jako černá ovce mezi bílýma a to jsem tam nebyl jediný, komu bylo víc jak 15 nebo 16. Ale lidem jsem asi moc nesednul prostě. Začli se po mě někteří vozit a já si znova prošel peklem který bylo na základce.
Nakonec jsem přece jen na škole našel pár fajn lidí, s kterýma se dalo bavit. Snad i jednoho kamaráda. Ale i tak si tam dodneška připadám jako někdo na koho se koukám tak trošku zkrz prsty - spíš od některých.
Když bych měl říct jaké štěstí jsem měl kdy třeba v tak běžné věci jako je láska. Budu stručnej, v tomhle jsem nikdy štěstí neměl. Všechy vztahy mi nikdy nevydržely, nikdy jsem nepřišel na to proč. Holky o mě prostě neměly zájem znovu jsem byl ten bezva vtipnej kámoš. A vida, před rokem jsem zjistil díky lékařům, že mám nějak trošku křivou páteř, horší klouby v kolenou. Nedávno zase že mi plave něco v krvi co by tam být nemělo. Opravdu samý veselý věci. Ale já se nevzdávám životu nastavuju čelo pomalu každej den, o to víc chci žít. Přátelé který mám jsou tim nejlepším co mě v životě potkalo.
Na závěr chci říct jenom to, že až s přivýbajícím věkem, kdy jsem snad už konečně dospěl, mi došlo jak moc pro mě znamená máma a jak moc jí mám rád, za to že mě do poslední kapky sil přivedla na svět. Pochopil jsem že přátelství je víc než láska, že člověk musí milovat aby mohl bejt aspoň trochu šťastnej a když není koho, tak milovat lidi kolem sebe, milovat naději, nebo myšlenku.
Pochopil jsem, že život je tvrdej oříšek a není snadný jím projít jen tak nez jizev.
A ještě chci říct jen to že jsem se v předchozích slovech nesnažil ze sebe udělat politováníhodnýho chudáčka, jen jsem stručně popsal muj život.
Život je strašnej prevít, někdy si možná řekneš že by bylo lepší to skoncovat, že se ti pak uleví, že po smrti přece nic necítíš a co když přijde nový život a lepší?
Neni to pravda umřít umí každej, ale žít umí málokdo. I když máš smůlu tak život je vlastně jedna krásná pohádka. A to že jsi třeba smolař jako já... to nic neřeší. Myslim že jsou věci, pro který stojí za to žít a lidi pro který stojí za to žít i kdybys měl nebo měl mít smůlu sebevětší.

82%

Zaslal: Pulec :-) (19 let)

09.02.2011 06:25

VE STÍNU ŽIVOTA

Jsem normální holka,které celkem jde škola.Vždy jsem měla samé jedničky,ale spolužáci se mi posmívali,že jsem šedá myš.Už mě nebavilo poslouchat tyhle řeči i když jsem věděla,že je to pravda.Chtěla jsem se změnit být oblíbená jako Klára ta holka která sedí v poslední lavici a je nejoblíbenější na celé škole.Ale teď už vím,že jsem to neměla dělat.Učitelé mě měli rádi.Jednou k nám přišel jeden nádherný učitel.Všechny holky s něho byly paf dokonce i já.A tohle mě dohnalo k tomu abych se sebou něco udělala.Začala jsem držet dietu a koupila jsem si moderní oblečení vždy jsem nosila oblečení ze středověku.Začala si mě všímat Klára byla jsem štěstím bez sebe,protože mě pozvali na oslavu jejích narozenin.Ale tohle se mojí mamce nelíbilo,ale já jsem jí neposlouchala měla jsem svou hlavu.Když přišel den D tak jsem si zašla k holiči aby mi udělal něco s vlasy.Byla jsem fakt hezká a kluci si mě začínali všímat.Na oslavě to bylo fakt skvělé.Nevěděla jsem že jedna oslava mi změní celý můj život.Najednou mě Klára vzala o kus dál a začala mi nabízet drogy prý jestli chci k ním patřit tak ať si vezmu,že se budu cítit jako v ráji.První jsem nechtěla o drogách jsem hodně četla a věděla jsem že na tom můžu být závislá,ale vysvětluj to puberťačce,která chce zapadnout do kolektivu.Samozdřejmě jsem si vzala.Najednou se mi zatočila hlava a já spadla do mdlob.Ale po probuzení jsem se cítila výborně nic mě netrápilo a pěkně jsem se odvázala.Když jsem přišla domů mamka mě pěkně seřvala,kde jsem byla tak dlouho.Zítra ve škole mi bylo pěkně mizerně.Učitelé mě nepoznávali a dokonce jsem dostala i první pětku za svůj školní život.Ale mě tyhle věci vůbec nezajímali.Už jsem se těšila až si zase dám tu drogu a všechno mi bude úplně jedno.Netušila jsem,že padám do velkého maléru.S Klárou jsme začali být ,,dobré kamarádky“.Asi po měsíci my bylo mizerně.Pořád jsem zvracela a měla jsem mžitky před očima a ještě k tomu propadám ze tří předmětů.Jak tohle vysvětlím mámě?Máma byla pochopitelné v šoku hned mi domluvila doučování.Ale jak jí mám vysvětlit,že mě škola vůbec nezajímá.Moje tíseň byla tak veliká,že sem začala mámě krást peníze abych si mohla koupit drogu.Teď jsem samozdřejmě začala brát i tvrdší drogy.Myslím,že jsem byla pěkně blbá.Jednou mě mamka načapala jak kradu její peníze a začala strašně vyvádět co se to se mnou děje.Řekla jsem jí,že jsem si chtěla koupit novou knihu do matematiky na kterou mi nezbyli peníze a bála jsem se jí to říct.Tak tohle mi prošlo dostala jsem od mamky 1000kč.Moje mamka asi byla dost najivní.Najednou mi Klára řekla že má doma velký průser prostě u ní našli drogy.A chtějí jí poslat na dvou měsíční léčení.Tak to je síla.Pomaly jsem si začala uvědomovat problém.Říkala jsem,že s tím musím přestat za každou cenu.Nechci přece dopadnout jak Klára v léčebně.První den jsem bez drog vydržela,ale druhý den jsem musela jít za Tomem ať mi dá jednu dávku kokainu.Ano slyšíte dobře.Kokainu už na tak tvrdých drogách jsem byla závislá.Hned jsem se cítila dobře.Najednou se mi strašně udělalo špatně a spadla jsem na zem.Nemohla jsem si stoupnut.Naštěstí věděl tom co má dělat.Dal mi trochu vody a nechal mě u sebe přespat.Ráno jsem se probudila a stále mi bylo strašně blbě.Takhle mě mamka nemůže uvidět.Ale po prážku který mi tom dal se mi udělalo hnedka lépe a šla jsem domů.Mamka mě málem zabila,že jsem se jí neozvala,ale jsem jí vůbec neposlouchala jenom jsem přemýšlela jak se zbavit závislosti.Ve škole nám začínaly velké prázdniny a já jsem propadla.Já která v životě nedostala pětku.Horší je že jsem se dozvěděla,že k nám má přijít můj táta a chce mě vžít k moři,ale já nikam nechci.Chci se učit z drogami musím přestat.Ale najednou jsem uviděla na mém pracovním stolku jeden balíček kokainu.Neodolala jsem a musela jsem si vzít.Potom co jsem si dala svou denní dávku jsem spadla na zem.Najednou přišla do pokoje moje mamka a hned zavolala sanitku.Matka netušila co se děje ona ani nevěděla,že beru drogy.Ne to jsem nechtěla.Když jsem se probudila v nemocničním pokoji.A mamka která se na mě dívala strašným pohledem plný výčitků.Věděla jsem,že to nebude Lehké,ale snažila jsem se jí uklidnit,ale ona mě neposlouchala.Najednou otevřel dveře lékař a řekl mi,že jsem z nejhoršího venku a za týden mě vezmou na léčbu.Byla jsem smutná,ale ne proto,že půjdu na léčení,ale proto že jsem litovala toho,že jsem s tím vůbec začala.Týden utekl jako voda a já jsem se měla připravit na léčbu.Cítila jsem se tam jako v kriminále dali mě na pokoj z nějakou holkou.Je ta holka je Klára alespoň,že tu mám kamarádku.Najednou k nám přišel náš terapeut.Já jsem se do něho na první pohled zamilovala byl strašně milí,ale někdy na nás byl velmi přísný,ale on věděl co dělá.Nejhorší byl můj psychický stav někdy musel u mě zůstat do konce i celou noc.Za měsíc mi odešla kamarádka a já tam zůstala sama.Bylo mi strašně.Myslím,že jedna s dalších pitomostí byl útěk z ozdravovny.prostě jsem utekla,ale Marek teda náš terapeut mě chytil.Měla jsem v ruce kuchyňský nůž a chtěla jsem se zabít.Nechtěla jsem tam dál zůstat.Naštěstí mě marek zachránil a já si uvědomila jakou jsem chtěla udělat kravinu.Měsíc je za námi a mě končí ozdravný pobyt.Ještě jsem se musela rozloučit z markem.po tom jedinému člověku se mi bude stískat.Novinky z domova:Klára zase bere drogy.Šla jsem do školy udělat ty zkoušky,protože zjistily že jsem brala drogy dali mi šanci si ty pětky ještě opravit.JÁ jsem ty zkoušky udělala na výborně.Takže jsem pokračovala v posledním ročníku na zdrávce.Ale na té škole mi bylo mizerně.Všichni se na mě dívali jako na blázna,který utekl z Bohnic,ale jejich narážek jsem si už dávno přestala všímat.Najednou k nám zaklepala Klářina mamka Klára umřela na předávkování drog.Bylo mi strašně smutno po tvářích mi začali téct proudy slz.Pozvala mě na pohřeb.Až teď jsem pochopila,že jsem mohla v té rakvi místo ni ležet já.Začínala nám maturita a já se pořád musím učit.Naštěstí jsem maturitu udělala bez žádných komplikacích a mohla jsem se přihlásit na vysokou školu.Chtěla jsem být doktorka.Na nové škole mě naštěstí nikdo neznal.Ale nejvíce mi vadilo,že u nás bylo hrozně moc přísných učitelů hlavně na praxi.Ale jedno jsem věděla jistě nikdy už nechci vidět drogy.Dobrá zpráva taťka se přestěhoval do našeho města a chce abych u něho byla měsíc.No jo už sem zase ta vzorná žákyně.Zrovna jsme měli hodinu biologie a v tom k nám přišel marek můj bývalí terapeut.A pozval mě na chodbu a tam mě políbil.Cítila jsem se v sedmém nebi,ale musela jsem jít co nejdřív do hodiny,protože náš učitel byl pěkně přísný.Ale přesto jsem si ho vážila.Byla jsem nejšikovnější žačka tak si mě vybral jako pomocnici do ambulance.A z Markem jsem začala chodit.Tenhle příběh má být varování.Nikomu nestojí zato aby si někdo začal s drogou.

75%

Zaslal: nela*34 (18 let)

04.02.2011 17:34

Rubrika pro mě. Jsem zamilovaná, vidím ho ve snech, na zdi, ale on mě ignoruje a neví, jak se kvůli něho trápím. Holky si z toho dělají srandu, ale pro mě to teda moc sranda není. Miluju ho strašně! Je tak úžasný, dokonalý. Ale v poslední době se hodně změnil a skazilo to celé moje JÁ :( !!! Jsem ráda že jsem se mohla alespoň trošku vypovídat.

64%

Zaslal: KlerW. (11 let)

04.02.2011 14:06

Chci tu napsat že se teď mám skvěle!!! Chci to vykřičet do světa . Začala jsem chodit s klukem kterýho už několik let miluju a on si mě všiml. Ségře se narodilo mimčo, se kterým chodím na procházky. Rodiče mi slíbili za vysvědčení pejska, protože to bypadá, že jsem vytáhla matiku a děják na dvojky a asi bude i vyznamenání. Takže se mám parádně!!!!!!!!!!!!!!!!!!! :-))))))

81%

Zaslal: prdik (16 let)

Diskutovat k tématu

1,2,3...

Uživatel:
Heslo:

Příběhy

Různé - jen tak se vypovídat