| 07.06.2011 15:36 | Byl opravdu nádherný, sluneční den, avšak pro malou Lilien už tak nádherný nebyl. Zatímco ona ležela na nemocničním lůžku v ambulantní nemocnici a doufala, že právě ona dostane naději. Všude kolem ní ležely děti, snad ani jedno lůžko nebylo prázdné, viděla krev, jak putuje do žil, slyšela řev, napětí a příliš hrozivou psychickou nevyrovnanost.
Už za chvíli ji to čeká, těžká operace, po které by mohla konečně být tou šťastnou a spokojenou holčičkou, trávit své chvíle se svými přáteli. Na chvíli se ponořila do snu, když v tom ji probudila jedna ze sester se slovy: "Už tě to čeká zlatíčko, na chodbě na Tebe čekají rodiče a známí, ani jeden z nich nezavřel oči, od doby, kterou tady s námi trávíš a věří ve Tvé uzdravení.
Pár minut po tom vezli Lilien na operaci, měla rakovinu krve, čili Leukémii, což byla vážná nemoc z nedostatku červených krvinek a jedinou její nadějí byl vhodný dárce.
Na toho měla štěstí, jejím dárcem byl nedávno zemřelý motorkář, který narazil do svodidel, nebyl schopný uřídit příliš velkou jízdu. Uběhl den, Lilien se probudila v bolestech, nad ní stáli lékaři a v duchu si říkali: "Vůbec to s ní nevypadá dobře.."
Lilien v očích viděla smutek, nebylo možné to přehlédnout, viděla ty nejhorší možné dopady na ní samotnou, ale stále se snažila přes to vše věřit.
Jedna ze sestřiček vystoupila, co nejdále od ostatních se slovy: "Všechno je připravené, budeš v pořádku!"
Osudné hodiny přicházejí, její poslední naděje na život by měla být dnešním dnem zapomenuta a měla by být přenesena v realitu.
....
"Proboha, udržte ji!"
"Nedýchá, musíme použit elektrošok!"
"Bože, ztrácíme ji!"
"Cítíme puls, začíná se vracet do normálu!"
"Lilien slyšíš nás?"
Všude kolem Lilien byl slyšet řev, který byl zapříčiněn její záchranou..
Lilien: "Ano, slyšššš...."
Tep klesl na nulu, na monitorovacích přístrojích se rázem z několika pulsů rázem stává klid po pěšině..
I přes snahu všech ošetřujících, Lilien nepřežila, rodina se zhroutila a jeden z přátel spáchal sebevraždu, rodičům zůstali ty nejhorší vzpomínky na osudný den jejich dcery a zároveň řada krásných chvílí s ní ztrávených..
"Realita je krutá, proč zrovna ona!"
"Nikdy nikomu neublížila!"
Stále si opakovala maminka..
A tím končí náš příběh a její lože zůstala navždy prázdná..
Bohužel, i takhle to ve světě chodí, umírají děti, ti, co nikomu nikdy nic neudělali. Naopak kriminálníci, pedofilové, přežívají s minimálními změnami života..
(c) Ten Špatnej |
 |
83% |
 |
| | Zaslal: Ten Špatnej (21 let) |
|
| 07.06.2011 15:33 | Píše se krásný, jarní den 22.6.2007, kdy se mladý pár pocházející z Prahy rozhodl, že se vydá na menší projížďku.
Nesli jména Petr a Hana, byli spolu několik let s zdáli se být velmi šťastní.
Jednoho dne již uplynula sotva hodina od jejich projížďky, když v tom najednou začal Petr neobvykle zrychlovat, s neústupnou rychlostí 150 km/h se již ozvala jeho dívka, "Petře, prosím zpomal, já se bojím!", vykřikla.
(On už vše věděl, zjistil, že mu selhaly brzdy, ale jeho dívka se to dozvěděla o několik okamžiků poté)
Petr: "Řekni mi, že mě miluješ a já zpomalím!".
Dívka řekla: "Miluji tě Petře!", "ale teď už prosím zpomal, moc se bojím!".
Petr: "Lásko obejmi mě a já opravdu zpomalím.".
Dívka jej obejmula, když v tom s rostřeseným hlasem Petr vykřikl: "Haničko, vezmi si moji helmu, prosím poslechni mne!".
Dívka si bez váhání rychle nasadila helmu. "Co se děje, Petře?!".
Petr jel stále velmi vysokou rychlostí a věděl, že má šanci na přežití pouze jeho dívka (nikdy už jí to nedokázal říci).
Tak tomu také bylo, narazili do rozlehlé budovy rychlostí, která byla smrtelná.
Všude kolem místa nehody byla krev, spoustu střepů, ale i dvě oběťi, ovšem pouze jedná z nich měla šanci na záchranu.
Petr na místě zemřel, dívka zůstala sama, byla vděčná své lásce, že díky ní přežila.
Zároveň se zármutkem žila dále, avšem již bez své životní lásky.
Bohužel, i to se stává, vím, podobných situací je spoustu, ale myslím, že není na škodu si to připomenout, jak je "svět" nebezpečný a i zcela bezproblémovému řidiči se může přihodit nečekaná situace, které už odpočítává vteřiny života a čeká na rychlá rozhodnutí. Myslím, že se kluk zachoval velice sympaticky ke své milované, udělal bych to samé a co vy? Očekávám kritiku a omlouvám se za chyby, které jsem jistě zanechal.
"Vzal mi tě stín!"
...
"Poslední den, co navždy rozdělil nás, byl nevšední, myslím byl lednový mráz, vedle mne stál a ruce něžně mi hřál, najednou stín černý se objevil v dál.".
"Vzal mi tě stín, jako blesk udeřil k nám, jak smířit se s tím, že v nebi žíješ teď sám, uplakaný oči ty nemohou spát, rozechvělý ústa ty touží se smát. Jsou mraky zlý, jak vlny připluly k nám, neptám se dál, tomu se raději vzdám, vzal mi tě stín, já tehdy byla jen Tvou, proč svět nespravedlivý změnil osud nás dvou?".
Děkuji Všem čtenářům za pozornost a za přečtení.
PS: Omlouvám se za případné chyby a nesrovnalosti, děkuji za případná hodnocení.
(c) Ten Špatnej |
|
86% |
|
| | Zaslal: Ten Špatnej (21 let) |
|
| 27.05.2011 13:48 | Kdysi dávno, nemohl jsem se odmilovat po zklamání (to je další příběh). Nešlo to, i když jsem věděl, že prostě musím. No na jedné silvestrovské oslavě, jdouce tam spíše z povinnosti, jsem se najednou sblížil s jednou další dívkou. 'Hmmm, docela pěkná dívka, která má charakter', říkal jsem si. Zběžně jsme se poznali již dřívě a měl jsem už o ní určitou představu. Později jsme si začali psát.
Nakonec jsem k ní i přišel domů, poznal její rodinu. Ona byla nejstarší. Byla jakoby druhá máma. V její velké rodině jsem se cítil zpočátku velmi rozpačitě. Nebyl jsem zvyklý na ten život, kde v pokojích převládají hračky, ozývají se dětské smíchy, občas křiky, protože já sám jsem v mé rodině nejmladší. Také jsem ještě nezapomněl na mé zklamání a nevěděl jsem, jestli se dokážu zamilovat do této dívky. Když jsi mě jednou ochotně chytla za moji studenou ruku, pocítil jsem jiskru a zároveň ještě větší rozpačitost. No začal jsem si představovat, že jí jednou řeknu o mém zklamání v lásce, o mých trápeních, a jak jsem se měl během celého života. Když jsme se loučili, sám jsem ji pohladil. Ani jsem nevěděl, jestli ji chci pohladit, ale nakonec ano.
I tak jsem ji nadále navštěvoval. Za pokus to stálo. Když jsem trávil čas u ní, sledoval jsem, jak pomáhá své mámě, jak dělá všechny možné domácí práce, jak to dělá šikovně a rychle. Po určité době jsem se rozhodl, že jí budu pomáhat. Ze začátku jsem jí pro mou mírnou nemotornost mým pomáháním spíš překážel. Ale pak přišel ten zlomový moment v mém životě. Právě jsem dodělal některou činnost a zeptal se jí, jestli ještě potřebuje s něčím pomoci. Neodpověděla. Přišla najednou ke mně a objala mě. Přitiskla se ke mně a obmotala si ruce kolem mého krku. Bylo to objetí, po jakém jsem toužil dlouhá léta a jaké jsem předtím nikdy nezažil. Najednou jsem se definitivně odmiloval a zamiloval. Slyšel jsem tu vytouženou větu 'Já tě miluji'. Stal se ze mě člověk 'spokojený a šťastný'. Později byly první polibky, chodili jsme spolu do města a sem-tam na nějaký výlet. Cítil jsem se jako v sedmém nebi.
Šel jsem s ní dokonce na společenský ples (vlastně až na dva). Velmi jsem měl z toho strach, jednak proto, že nejsem společenský typ a jednak nevím tancovat. Když jsme šli poprvé na parket, dělal jsem jen ten nejjednodušší tanec. Měl jsem nepříjemný pocit, že tančím s dívkou, kterou velmi miluji a neumím s ní ani pořádně zatancovat. Když jsem ji to řekl, odpovědela mi, že jí takový tanec stačí a líbí se jí. Proto jsme si jen takto jednoduše i nadále tančili, tanec jsem si pomalu začal užívat a více-méně jsem toto hodil za hlavu. Plesy jsme si pěkně užili.
Obdivoval jsem její smysl pro odpovědnost za to, aby doma fungovalo všechno co nejlépe. Často něco dělala i většinu času, co jsem byl s ní. Musím přiznat, že mi to i občas překáželo a přál jsem si, abychom už byli konečně chvíli sami, trochu se pomazlili a popovídali nebo abychom šli někde na výlet. Uvědomoval jsem si ale, že ještě spolu určitě strávíme spoustu času a také i to, že v životě musí člověk i makat, aby něco dosáhl. Proto jsem se jí naopak snažil u ní doma nadále pomáhat. Ona mě k tomu inspirovala, dokonce i u mě doma jsem se snažil být co nejvíce užitečný. Dojalo mě, jak její vlastní máma jí jednou řekla: 'Nech to už tak, odpočiň si'.
Náš vztah pokračoval další měsíce. Já jsem chodíval přes týden pryč kvůli škole a vždy na konci týdne jsme se na sebe těšili. Během týdne jsme si několikrát za den navzájem prozváneli a pokud se dalo, i psali přes internet. Ve škole se mi docela dařilo a cítil jsem v sobě životní vyrovnanost. Neměl jsem už velkou potřebu jí vyprávět o mé minulosti a proto jsem to odkládal. Zároveň jsme se oba těšili na léto, které se stále více a více blížilo. Nakonec jsem udělal zkoušky, ona si uzavřela známky. V létě skoro každý den jsme strávili spolu. Velmi jsme se měli rádi. Naše přátelství se rozvíjelo zlehka i intimně, polibky a objetí byly stále vášnivější. Absolvovali jsme množství procházek a pár pěkných výletiků, i s dalšími kamarády nebo její rodinou. Její rodinu jsem si velmi oblíbil. Měli mě asi všichni rádi a já jejich také. To vše bylo nádherné a krásné. Jelikož jsem zažil možná toho hodně v životě, často se mi stává, že se jen tak zamyslím nad něčím z minulosti. Ona si to věděla vždycky na mně všimnout a když jsem se nechtěně zamyslel, vždy mě okamžitě z toho vytrhla s otázkou 'Na co myslíš?'. Tuším nikdy jsem jí neřekl na tuto otázku pravdivě. Chtěl jsem být vůči ní zcela otevřený, ale vždy v ten moment jsem se necítil na to, abych tu 'věc' začal rozebírat. Odložil jsem to vždycky na později. (Ach, introverti to mají v životě někdy těžké.)
Zajímavé na tom bylo, že jsme spolu neměli žádnou hádku ani konflikt. Přemýšlel jsem, jestli to i není trochu nepřirozené a zda nepřijde někdy jedna velká hádka, která nám úplně položí vztah. Nevěděl jsem, jestli to je tím, že jsme se k sobě až tak moc hodily, nebo tím, že jsem spíš bezkonfliktní člověk. Snad jen jednou se stalo, že jsme se trochu na sebe naštvali. Jeden den se rozhodla strávit čas s jejími kamarádkami a byla až do pozdního večera. Neměl jsem důvod jí v tom bránit, protože spolu jsme bývali každý den a jen občas chtěla vyměnit mou společnost za společnost jejich kamarádek a já jsem i tak mohl mezitím vyřizovat některé své záležitosti. Večer jsem jí chtěl zavolat, zda už je doma a jak bylo na srazu. Zapomněla si zapnout vyzvánění a tak mi to nedvíhala. 'Zavolá mi snad později, například o hodinu'. No do půlnoci mi to vůbec nebrala, volal jsem jí snad 20-krát. Nebylo to ale z hněvu, jako spíše ze strachu, jestli se jí něco nestalo. Nečekal jsem, že by mi vůbec nezavolala nebo alespoň neprozvonila, jak to vždycky měla ve zvyku. Proto jsem se rozhodl jít k ní domů, o půlnoci. Po ulici pobíhala černá kočka a i kvůli ní jsem měl stále horší pocit, zda se jí skutečně náhodou něco venku nestalo. Přišel jsem k domu, kde bydlí: bylo vše zhasnuté. Snad půlhodinu jsem v tmě byl před jejich domem, dokud jsem se rozhodoval, zda jim takto v pozdní čas zaklopem, zda je vše v pořádku a tím trochu se ztrápnim a vyvolám zbytečnou paniku, pokud ano. Nakonec jsem nezaklopal a odešel domů a ráno se mi na mou velkou úlevu hned ozvala a potrvdila mi, že si zapomněla zapnout vyzvánění a že o půlnoci již spala. Řekla mi, že všechno bylo v pořádku. Vyčítala mi, že jsem jí tolikrát prozvánel a já zase jí, že mi ještě večer alespoň neodzvonila. Rychle jsme si to ale vysvětlili a už se k tomu nevraceli. A tak jsme to uzavřeli, já jsem se už nezlobil. Toto byl jediný kvazi-konflikt a nic jiného se již do rozchodu nestalo. Alespoň jedno pozitivní mi přinesla tato příhoda: přestal jsem se úplně bát černých koček.
Na konci léta jsme si ještě užili svatbu, kde jsme se dobře zabavili. Jenže léto pomalu končilo, ona začala maturitní ročník a já jsem se chystal do dalšího semestru. Nebral jsem to vůbec negativně. Budeme akorát trochu spolu méně. Protože měla maturovat, měla mít o dost víc učení, ale já jsem jí přislíbil, že jí pomůžu se vším, s čím bude potřebovat. V polovině září jsem šel s mými rodiči na krátkou dovolenou. Neváhal bych vzít i ji, pokud by to bylo možné, akorát by ale asi u nich doma chyběla. Na dovolené jsem měl přístup k internetu a na druhý den mi přišel od ní mail. Doposud jsme si psali jen romantické a milostné maily, ale obsah tohoto byl jako blesk z jasného nebe. Byl vyčítavý, psala, že si ji necením tak jako dříve, že ji mám na vedlejší koleji. Odepsal jsem jí možná příliš rezolutně, že to není pravda. A pak dalšímu mailu jsem už nemohl uvěřit. Chtěla se rozejít. Proto, abychom se oba mohli věnovat studiu a já mohl být klidný. Zpanikařil jsem, snažil jsem se ji přesvědčit, ale už se nic nedalo vrátit zpět. Nechápal jsem, jak se to stalo, proč se to stalo a proč tak nečekaně.
Mezitím uběhlo třičtvrtě roku. Během tohoto období jsme si několikrát psali. Dokonce mi jednou napsala 'děkuji, jsi poklad', když jsem jí na dálku pomohl s jednou věcí. Naopak z Facebooku postupně zmizely všechny fotky, kde jsme byli spolu. Celou dobu jsem doufal v to, že se mi vrátí, když skončí maturity a mně zkoušky. Vlastně už to ani moc neočekávám, ale v koutku duše po tom velmi toužím. Ona už úspěšně odmaturovala, jen já ještě musím dokončit několik zkoušek. Napsal jsem jí, kdy jich budu mít za sebou. S napětím čekám, jestli mi pak napíše a požádá o setkání. Dávám tomu tak 10%. Snažím se připravit na zbývajících 90%, ale nejde to. Prostě mě pak zachvátí na ty dny velký žal a smutek a budu jen muset přes to projít.
Nemohl jsem se stále neptat: 'Proč?' Možná jsem šel na ni příliš rychle. Asi jsem měl vášnivost polibků, objetí a mazlení trochu zpomalit. Uvědomuji si, že jsem s ní mohl více komunikovat, povídát si s ní a díky tomu zřejmě nabyla dojem, že si ji už necením. Sice mi tvrdila, ještě když jsem byl naposled za ní, že se chce rozejít jen kvůli studiu, ale mám pocit - a to mi i říká každý - že mi jen nedokázala říct pravdu. Stydím se sám za sebe pro to. Mrzí mě, že jsem jí tolik toho nestihl o sobě říct. Chystal jsem se často jí říct něco o tom, jak jsem se měl v jednotlivých fázích mého života, ale vždycky jsem to odkládal a pak jsem i sám z toho chvíli cítil neklid. A možná právě si ten neklid ona všimla a interpretovala si jej vůči sobě negativně. Velká škoda pro mě, že to nevyšlo. Chybí mi velmi, tak jako i její rodinka.
Tak jsem opět tam, kde jsem byl na začátku. Pokud předtím jsem nevěřil, že si ještě najdu jinou dívku, teď tomu nevěřím dvakrát víc. Takových dívek jako ona mnoho není. Nechci říci, že jsou všechny dívky špatné. Jen kromě toho, jaká byla ona pečlivá i o mě, neustále mě povzbuzovala a ve všem podporovala. Měla vždy vůči mně pochopení. Vlastně později už nevím, když už pak chtěla se mnou skončit. Ale měla by určitě pro cokoli, co bych jí vyprávěl. Nevím co mě v životě ještě čeká, pokud mě vůbec něco čeká. Teď se mi to píše snadno, ale věřím, že jednou budu opět úplně šťastný a to štěstí potrvá do konce života.
|
|
75% |
|
| | Zaslal: T. (19 let) |
|
| 02.04.2011 17:25 | Co může být víc než mít někoho rád
Psala jsem tu už jeden příběh,kdy jsem prožívala vztah s o 16let starším partnerem,který skončil životním traumatem,které se na mě podepsalo včetně dalších okolností,jako jsou rodinné problémy či 9 letá šikana na základní škole.Takže v podstatě navazuji na to,co jsme zde již psala.
Nedávno jsem prožila svůj třetí vážný vztah.Ano,po tom druhém,který si můžete přečíst jsem už neměla chuť dál žít,prootože jsem byla na dně,ale jak se říká,že naděje umírá poslední,po necelých 2 letech jsem se pokusila zase věřit lidem,což se mi opět vymstilo,ale abych to vzala od začátku..
Jsem teď prvním rokem na střední škole,kde jsou již na mě spolužáci hodní a nemůžu si stěžovat,za což jsme moc vděčná.Na této škole jsem poznala i svojí zmíněnou třetí lásku a doufala,že je to ta poslední.
Od začátku líbil jeden kluk ze druhého ročníku .Jmenuje se Jirka (abyste o tom měli přehled). Až do prosince jsme spolu v životě nepromluvili ani slovo, ale od začátku mi přišlo, že se na mě prostě stále dívá, ale nikdy mě neoslovil. Poprosila jsem svojí kamarádku – spolužačku (Alenu), aby mi ho prostě dohodila .Čekala jsem do Vánoc a vykašlala se na to. Ovšem hned v prvních dnech vánočních svátků mi zaslala jeho tel. číslo, za což jsem jí vděčná. Napsala jsem mu a vzápětí mi několikrát zavolal.Několik dnů jsme si psali na Facebooku. Ovšem hned na začátku ze mě spadla veškerá euforie, protože jsem se od něj dověděla, že je již zadaný, takže jsem už o něj přestala mít zájem. Druhý den napsal, že už zadaný není a moc pěkně se o své bývalé dívce nevyjadřoval. Při dalším a dalším psaní mi čím dál více připadalo, že zkrátka není normální. Několikrát mi sice (sám od sebe) zavolal a vypadalo to, že mě zve ven, poslal několik smajlíků, které vyjadřují polibek apod. To by nebylo tak špatné, kdyby to psaní nemělo ale i druhou stránku. Např. nadával na svojí mladší sestru. Musím říct, že nadávkami opravdu nešetřil a nestačila jsem koukat. Najednou zase napsal, že jde plakat, pak o sobě napsal, že je promiskuitní, že je panic, že je namyšlený a žádnou holku nechce. Prostě jen tak - zničehonic. Nerozuměla jsem jeho reakcím, což jsem mu dala samozřejmě najevo. Taky psal, že se můžeme klidně sejít, že to není problém a čas si udělá. Druhý den ráno psal, že je mu špatně, že si prý píchl jakýsi nekvalitní matroš a ať se o něj nezajímám, jinak špatně skončím. Nechápala jsem. Potom byl ovšem zase normální a dalo se s ním opět rozumně psát. Napsala jsem, že se uvidíme tedy v pondělí (už začne škola) a on, že se pondělka možná nedožije. Dala jsem mu najevo, jestli si ze mě dělá legraci nebo chce, abych mu přestala psát. Včera jsem mu zavolala a dalo se s ním normálně povídat. Ptala jsem se, zda-li ještě platí, že se můžeme sejít a on, že ano. Dne 31.prosince jsme se tedy poprvé sešli. Celou dobu jsme si o něčem povídali, bylo to super. Na konci jsme se objali. Dny šly a postupně jsme se scházeli víc a víc. Několikrát jsme se vášnivě líbali. Šeptal mi romanticky do ucha, jak mě má rád a že by se mnou i rád chodil, ale nezná můj názor .Držela jsem si od něj trochu odstup, přece jenom jeho milost nebyla růžová a mimo jiné.. Přeci jenom mění často názory a opět jsem se nespletla. Dal si mě do ignorace, tudíž k němu na Fb nemám žádný přístup. Jen tak bez důvodu. Myslím si, že je to kvůli tomu, že se s ním prostě nechci vyspat. Jasně jsem mu od začátku řekla, že nejsem děvka, tak mě překvapilo, že se zachoval takhle. Napsala jsem mu sms, jestli se nechce sejít a tak podobně, ještě jsem mu volala, ale vše bez úspěchu. Nakonec jsme to ale zase dali dohromady. Často prostě takhle měnil názory. Nadbíhal mi, jak jsem zmínila, říkal, že mě má rád a rád by se mnou chodil a měl vztah, ale druhej den bylo všechno zase jinak. Přesně jako před týdnem. Řekl si, že už mě nechce, že si to celé se mnou vymyslel že je rád, že jsem nešťastná, že si tohle celou dobu přál ,byl to jeho záměr apod. Byla jsem zoufalá, tak jsem si ho druhý den odchytla ve škole, kde jsme se dohodli, že jsme se odpoledne setkali. Tam se mi jakž-takž omlouval, že mě nechce z toho důvodu, že měl pletky s policií a nechce mě do toho zatahovat. Měla jsem ho tak ráda, že jsem mu řekla, že ho miluji a nad vším ostatním jsem mávla rukou. Tvrdil, že to tedy spolu zkusíme a tu minulost smažeme. Byla jsem ráda, to jsem si přála. Ale moc dlouho moje štěstí netrvalo. V pátek, sobotu i neděli mě zval ven, ale nechtělo se mi, trochu mi bylo i špatně, chtěla jsem se prostě sejít až v pondělí ( 24.1.). V neděli jsme si aspoň psali na Fb, kde jsme byli opět v páru, takže se vše zdálo být ideální. Aspoň, co mi psal, tak se o mě snažil, což mi lichotilo. Byl sice trochu zklamanej, že jsem se s ním ten víkend nechtěla sejít, ale dohodli jsme se, že si to vynahradíme v pondělí. Všechno bylo do té doby ok. V pondělí ráno jsem mu psala sms, zda-li si tedy udělá čas. Odpověděl, že ano, ale dnes jen na chvíli. Respektovala jsem to. Když jsem se ho zeptala cca ve 12 hodin, kdy a kde se sejdeme, odpověděl, že až do konce března to nepůjde, protože má nějakej individuální učební plán. Nechápala jsem. Odpoledne jsme si psali na Fb, kde mi sdělil, že už se nechce nikdy se mnou setkat a opět zopakoval, že si to celé se mnou vymyslel, že je jen dobrý herec apod.Evidentně z toho výčitky vůbec neměl, což mě šokovalo, prostě jsem ho měla ráda!!! Až do večera jsem na něj zkoušela úplně všechno.. Např. ať na mě nezkouší tohle suverénní chování, že ví, že má problémy, ale ať se nemstí nevinným lidem, kteří to s ním myslí vážně apod. Nedal si říct a trval na svém. Sice to někdy trochu vypadalo nadějně, ale hned to bylo pryč. Naneštěstí mám na Fb v přátelích i jeho kámoše, takže jsem si zároveň psala i s ním. Ten mi odpověděl, že on (ten můj amant) je vůl, ale že taky na něj (na svého kámoše) nadává a neví, co s ním. Rozhodl se, že mě prostě bude ignorovat, pro jistotu si zřejmě vyměnil simkartu na tel. a dělá, že jsme cizí a vůbec se neznáme. O tom jsem se přesvědčila hned o den později (včera), kdy jsem si ho odchytla na chodbě, ale jen kolem mě prošel s očividným nezájem. Ani "nezabučel". Byla jsem zoufalá a nevděla,co mám dělat.
Dny šly dál a dali jsme se nakonec dohromady.Jsme spolu. Sice budu na Vás působit jako blázen, ale hovořila jsem s ním o tom,jak to vlastně bylo a proč. Říkal,že bohužel "naletěl" na drby svých spolužáků a kamarádů, kterým přijdu divná a nenormální (přitom netuším proč). Že o mě ostatní roznášeli pomluvy a on jim uvěřil. Jiří říkal, že se rozhodl jednou pro vždy skončit se svými neustálými změnami názorů a musela jsem uznat, že se už víc jak 2 měsíce snažil.Prý se do mě zamiloval a už "kašle" na názory svého okolí, protože sám zjistil, že jsem skvělá, i když si jeho spolužáci myslí pravý opak, i když mě vůbec neznají. Měli jsme se rádi,i když jsme se občas pohádali např. kvůli mojí žárlivosti. Na Valentýna mi daroval bonboniéru a rudou růžičku. Ve škole jsme se zdravili,před 2 týdny jsme dokonce spolu strávili velkou přestávku. Je pravda, že jsem oba dva spíš samotářští, takže jsme si víc dovolovali v soukromí.Lidé v okolí sice na nás koukali, ale měla jsem tušení, že se opravdu možná trochu změnil. Denně mi vyznával lásku a najednou jsem to byla já, kdo rozhodoval, co bude. Povídal,že si beze mě neumí představit život a blázen,že si mě chce vzít(samozřejmě to neberu vážně!).Už mě představil své mamince, mladší sestře a měl zájem mě ukázat i celému příbuzenstvu a zmiňoval se o mně často svým nejlepším přátelům, kterým mě hodlal v nejbližší době představit. Pravidelně jsme dělali i "nemravné věci" u nich doma. Na Facebooku jsme byli v páru a neustále opakoval,jak je strašně zamilovanej, což mi vzápětí potvrdila i jeho sestra, se kterou si píšu. Několikrát jsem mu dala najevo, že i tohle celé může být zase jedno velké divadlo, přeci jenom nechci být naivní. Každý druhému svěřil svůj smutný příběh, což nás spojuje. Víme o sobě opravdu moc.Mně nezbývalo nic jiného než mu věřit a tak jsem šla svému štěstí naproti a byla ráda,že ho mám.
Můžu říct,že už je mezi námi definitivní konec.Bohužel.Strašně mě to mrzí,protože jsem ho měla fakt ráda.Jsem zase na dně.Všechno bylo už na dobrý cestě a byla to opravdu láska jako z pohádky.Jenže to šlo rázem z kopce.Měli jsme se moc rádi a slibovali si lásku na celý život.Měli jsme hodně plánů a nechtěli se nikdy opustit.Vzájemně jsme si pomáhali,byli jsme jeden pro druhého oporou,prostě z nás byla nerozlučná dvojka,i když se sem tam vyskytly problémy jako v každém vztahu. Přestalo nám to fungovat,cítila jsem najednou k němu odpor.Jsem strašná žárlivka,což Jiřímu vadilo,ale na druhou stranu tvrdil,že mě má rád takovou jaká jsem,ale zároveň nepřekousl moje chování,tak to začalo.Nechápala jsem ho v tom,že mě chce takovou,jaká jsme ale po chvilce mi začal vyčítat,že mu na mně vadí tohle a tamto.Po několika dnech jsme se oba dva shodli na tom,že si dáme pauzu.On s tím souhlasil.Pauzu jsem chtěla proto,abych si uvědomila,že ho mám fakt moc ráda a nehodím to všechno přece za hlavu!Říkal mi,že mě chce a miluje mě,načež já jsem mu to bohužel věřila.Ujišťoval mě celou dobu,jak mě miluje,že chce jenom mě a nechce o mě nikdy přijít.Ujišťoval mě o tom nejen včera,ale i dnes dopoledne a dokonce i v 16 hod. odpoledne,kdy jsme si psali na Facebooku na chatu.Na chatu psal,jestli se zítra můžeme sejít.Moje odpověď zněla "Důvod?" To víte,jen jsem se ptala,protože jsme měli zrovna pauzu a ještě mi říkal,že zítra má s bývalou třídou slučák.Moje trapná otázka ho tak rozhodila,že si mě neprodleně vymazal z přátel a začal psát,že se mnou končí,že na to nemá trpělivost,ať si najdu někoho jinýho a že je to definitivní konec.Psala jsem mu do zpráv procítěné slohové práce,kde jsem se vyjádřila o tom,že jsem to myslela dobře,mám ho pořád ráda.Jeden z mnoha rozhovorů na zprávách pro ukázku: "JÁ PÍŠU "Nepoznávám tě. Mrzí mě,že se z citlivýho,fajnovýho člověka,na kterým jsem stavěla svůj život stane ve vteřině bezcitenej jestli by se dalo říct člověk,kterej má potěšení z toho,že mu někdo věřil a teď má ze života peklo. Stejně tě miluji." JEHO ODPOVĚĎ " a co já s tím? ... " JÁ PÍŠU ""A co já s tím?" To měla být ta souhra dvou partnerů,kteří se měli rádi? " JEHO ODPOVĚĎ "ne........ " JÁ PÍŠU " Znamenal jsi pro mě hodně,i když to chvílema tak vůbec nevypadalo. Mohli bychom se sejít? " JEHO ODPOVĚĎ "nemohli už není proč se scházet ! " ." Opravdu jsem se snažila mu jakkoliv naznačit,že ho mám ráda,psala jsem mu tak procítěné romány,až byste se rozbrečeli,ale stál si na svým,až mi přišlo,že mu to působí radost.A to všechno kvůli mojí jedné otázce.Pak už odmítal odepisovat,tak jsem se rozhodla k nim domů vyrazit osobně a šla jsem.Tam jsme si povídali předs hodinu.Zmínil se,že je prostě konec.Když jsem mu říkala,jestli je to normální z minuty na minutu,odpověděl,že ano.Snažila jsem se mu naznačit,že jsme si něco spolu prožili,že to nemůže jen tak hodit za hlavu,dělat jako že se nic nestalo.Neměl z toho očividně výčitky.Ani potom,co jsem mu řekla,že mě odkopl bezcitně jako svoje špinavé trenky do rohu.No prostě mu to nebylo vůbec hloupé mě takhle jen tak bezdůvodně nechat.Dokonce říkal,že jakej "vztah" jsme měli v lednu(viz jak jsem vám psala,že jeden týden mě miluje,pak se do hodiny ozval,že si to celé vymyslel,že je to dobrý herec),tak toho nelituje a tak jakej byl celej leden,tak to prej mělo zůstat.Vypadalo to,jako kdyby litoval toho,že jsme spou prožili 3,4 měsíce!Dále tvrdil,že mě už nemá rád-přitom pře pár hodinami ještě cukroval jak divej. Jsem zoufalá a nemám slov,na to,jakej člověk z něho nakonec je.Věřila jsem v dobrej konec,vy koneckonců taky a takhle to dopadlo.Kvůli jednomu slovu.Asi jsem mu za nic nestála.
Od té doby už lidem věřit nemůžu,on byl tím posledním.. |
|
71% |
|
| | Zaslal: Etell (17 let) |
|
| 24.02.2011 18:56 | Dobrý den, psal se začátek roku 2009, když jsem začala mít vztah se svým přítelem Petrem. Jemu bylo v té době 31let. I když si myslíte, že takový vztah nemohl fungovat kvůli velkému věkovému rozdílu, opak byl pravdou. Byli jsme k sobě stvoření-jeden pro druhého. Měla jsem špatné dětství, mám 4 sourozence, rodiče rozvedené, matka se mnou manipulovala, neprožila jsem si nic pěkného. Na základní škole mě 9 let denně provázela šikana, sourozenci se taky ke mně nechovali moc pěkně, protože jsem nejmladší, tak si prakticky se mnou dělali, co chtěli. ....
Ve 14 letech jsem měla svůj první vážnější vztah s o rok starším klukem, jenže to skončilo fiaskem, když se žárlivostí 2x podřezal a jednou předávkoval.
O to víc jsem si vážila Petra (31 let), který mě z toho všeho dostal. Byla jsem s ním neskutečně šťastná, protože z předešlého vztahu jsem se srovnávala rok, než přišel Petr, který pro mě znamenal vše, a to doslova. Slíbili jsme si, že se nikdy neopustíme, dokonce sám vymyslel slib, který zněl "Ano v dobrém i zlém, bohatství i chudobě, zdraví i nemoci." Když se dověděl, že jsem dřív jezdila na koni, druhý den nadšeně volal, že se jeho známým narodilo hříbě a koupí mi ho. Cítila jsem se s ním jako v pohádce a nevěřila, že já takový smolař nemůžu mít takové štěstí. Děsně jsem si ho vážila a začala jsem s ním budoucnost malovat v růžových barvách. Byla jsem rozhodnutá, že se za ním odstěhuji do Prahy, kde už nám zařizoval byt a opustím jak rodinu, tak školu, přátele..Prostě se na všechno vyprdnu jen, abych mohla být s ním. V létě 2009 jsme měli sami jet do Španělska, ale to se nám nakonec nepovedlo, protože jeho firma krachla. I tak jsme spolu jeli do Maďarska, kde jsem s ním strávila nejkrásnější okamžiky svého života. Po výletě v Budapešti mě ale čekalo víc než jen nemilé překvapení. Jen tak mi prostě mezi řečí dodal, že mě nikdy neměl rád, že si to celou dobu namlouval. Nasedl do auta a odjel pryč. Nikdo si nedovede představit, jak mi bylo. Z minuty na minutu se mi rozsypal život pod rukama, jak domeček z karet, myslela jsem na nejhorší. Byla jsem měsíc totálně na dně, samozřejmě v depresích. Znamenal pro mě prostě všechno. Byla jsem úplná troska a hotová ruina. Když jsem potkala svojí dlouholetou nejlepší kamarádku, naivně jsem si myslela, jak mě podrží, když jsem na dně.Vysmála se mi do očí, že mi to patří, protože mi ho celou dobu záviděla. Takže jsem na to byla sama. Neměla jsem nikoho, kdo by mě podržel, kdo by mi byl oporou. Ostatní včetně vlastní rodiny se do mě naváželi, byli rádi, že jsem nešťastná. Polovina města si na mě ukazovala prstem. Hůř mi prostě nemohlo být.
Místo toho, abych se na Petra vykašlala a nechala ho být, dělala jsem pro něj vše.Utápěl se totiž v alkoholu. Neměl pěknou minulost, dělal dřív v armádě, kde ho postřelili a svoje kamarády viděl na kusy. Jeho otec na chlast v minulosti zemřel, můj strach byl o to větší, protože chtěl udělat totéž. Snažila jsem se, jak to šlo, ale všechno bylo marný. I přesto, že jsem sama byla troska, on byl důležitější než já sama.
Pak šly dny dál a s Petrem jsem už nebyla v kontaktu. Ovšem 31.10.2009 jsme spolu nečekaně mluvili. Řekl, že až mi bude 18 let, tak můžeme být zase spolu, ale jinak v chlastu pokračoval. Respektovala jsem ho. Pak to zase všechno nějak pominulo. Měla jsem o něj strach, ale nemohla jsem dělat nic. Když jsem se mu snažila ozvat,2.ledna 2010 mi zavolala jakási ženská, že je to její manžel a je s ním těhotná.
Toť můj příběh velký lásky, na který nikdy do sebemenších detailů nezapomenu.Od té doby o něm nic nevím, a i když je to všechno víc jak rok (skoro rok a půl zpátky), nebylo by dne, abych si na něj nevzpomněla. Dodnes jsem nepochopila, co jsem mu kdy udělala. A přemýšlím nad tím dodnes.Měla jsem ho opravdu ráda. Ten vztah mi změnil život o 360 stupňů. Chtěla bych ho aspoň někdy vidět, i když vím, že je to nejspíš nereálný. Nevím, kde je a jestli vůbec žije. A jestli žije, tak jsem si jistá, že dodnes ví, že u mě má dveře vždycky otevřený.. Etell(17) |
|
67% |
|
| | Zaslal: Etell (17 let) |
|
