| 13.12.2014 20:47 | Ahoj, píšu příběh, který se mi stal. Doufám, že to některým pomůže, je to pro mě celkem těžší tak prosím neodsuzujte.
Před třemi roky, mi zemřela přítelkyně. Moje první velká láska. Poznali jsme se na ozdravném pobytu, byli jsme malí, tedy repektive já byl malý, bylo mi 13 a jí 16. Já jsem si bohužel s mnoha lidma nerozuměl, ale s ní úžasně. Nevím, jak se to stalo, ale začali jsme spolu chodit. Bydlela nedaleko mého města, takže jsem za ní jezdil. S rodiči jsem neměl nějaké pevné pouto tak jsem jim to neříkal, neměli jsme mezi sebou zrovna dobré období. Všechno šlo úžasně, až do doby, kdy se mi měsíc neozývala, mohl jsem za ní jet, ale bohužel jsem neměl tolik času. Když jsem po měsíci dojel k jejímu domu, řekli mi její rodiče, co se stalo. Rozbrečel jsem se, byli jsme spolu rok a ona mi o své nemoci neřekla, nedala znát, jaké má bolesti. Neměl jsem chuť žít a bylo mi na nic. Rodičům jsem se znova nesvěřil, bylo to potom ještě horší. Snažil jsem se to schovat prací, soustředil jsem se jenom s přípravou na střední a ztratil tak kamarády. Všem jsem připadal divný, pokaždé, když jsem přišel domů, jsem se koukal na její fotku a plakal pozdě do noci. Tohle celé trvalo rok a půl. Nastoupil jsem na prestižní školu a poznal nové lidi. Všichni se začali párovat a moje nová kamarádka nechápala proč si nevyjdu s jednou holčinou, které jsem se líbil. Já jsem jí to ale neřekl. Trápil jsem se pořád dál a stupňovalo se to. Nakonec jsem se svěřil kamarádce, bylo to těžké, ale pomohla mi to zvládnout. Byla tu pro mě a ukázala mi, že ve mě věří. Po dalším roce a půl jsem byl schopný žít dál. Uvědomil jsem si ale, že tím, že svůj problém nebudu řešit a nenechám si pomoci od přátel, nic nevyřeším. Psali jste tu, že vám zemřela přítelkyně. Chce to čas a víru, že máte lidi, o které se můžete opřít. Já jsem pomoc odmítal a trápil jsem se dost dlouho. Je to smutné ale stává se to. Přátelství a rodina to jsou lidé, kteří za vámi stojí ať se stane, co se stane. Ahoj Dr. Amor |
 |
75% |
 |
| | Zaslal: Dr. amor (18 let) |
|
| 30.08.2014 00:05 | Štěstí v neštěstí
„Haló, je tu někdo? Kde jste kdo?“ Byla tma, nikoho jsem neviděla, to ticho bylo zničující. Najednou slyším tiché hlasy. Nerozumím tomu, ale je to blízko mě. Znova volám, ale nikdo mi neodpovídá. Jsem bezradná, snažím se otevřít oči, ale nejde to. Víčka se ani nehnou, ač se snažím veškerou silou, nejde to, jako by byly zalepené. Ani nevím, jestli vlastně stojím.Zkusím znova otevřít oči, třeba se mi to podaří…
„Už! Konečně!“ Povedlo se mi pomalu odkrýt oči. Slyším ty hlasy, už jsou zřetelné. Tohle je mamčin. Počkat, co to říká? „ Doktore, probouzí se.“ Já jsem v nemocnici? Co se mi stalo? Povedlo se mi otevřít oči, sice jen trošku ale i tak. Vidím před sebou maminku, má ubrečený obličej. Chtěla jsem promluvit, ale nešlo to, jenom jsem sípala. Maminka jen se slzami v očích řekla: „ Dceruško.“ Chtěla jsem se otočit, ale nešlo to. Přišlo mi jako kdybych ušla tisíce kilometrů, začalo se mi chtít spát, usla jsem.
Znova jsem se probudila. Rozhlédla jsem se, nikde nikdo. Měla jsem rozostřené vidění, někdo ke mně přišel, byla to sestra. Vzala nějakou lahvičku a kapla mi pár kapek do očí. Teď jsem viděla už dobře, podívala jsem se po místnosti. Byla celá bílá. V rohu byl malý stoleček, bylo na něm hodně košíků. Podívala jsem se k oknu, ale viděla jsem jenom na parapet, nemohla jsem se otočit více, nevěděla jsem proč, připadala jsem si jako v pasti. Najednou do pokoje vkročil starší muž v bílém obleku. „ Asi doktor.“ Pomyslela jsem si, chtěla jsem vstát, ale zase to nešlo. Tentokrát mne chytla sestra, měřila mi tlak. Jakmile mi ho změřila, přišel ten doktor, svítil mi jakousi baterkou do očí, pak mi řekl, ať se dívám za tím světlem. Bylo mi to celkem nepříjemné. Postavil se k mým nohám a začal se vyptávat: „ Jak se jmenujete?“ Zasmála jsem se této otázce, nechápala jsem, co tím sleduje. On už potom trochu zakřičel, tak jsem mu odpověděla: „Kateřina Hrachová.“ Ptal se dál: „ Co posledního si pamatujete?“ Zapátrala jsem v paměti, podívala jsem se směrem do toho rohu, nad stolkem visel kalendář, bylo na něm ukazovátko, značilo 1. září, pak jsem si vzpomněla: „ Jela jsem s rodiči na chatu.“ Doktor se pořád ptal dál: „ Kde se chata nachází?“ Přišlo mi to už neslušné, nechápala jsem proč se ptá, ale i tak jsem odpověděla: „ Ve Vícenickém žlebu. Ale doktor naléhal ještě víc: Kde je Vícenický žleb? Odpověděla jsem: „ Je to chatařská oblast v Náměšti nad Oslavou.“ Pak už se konečně odebral se sestrou pryč, odešel za roh. Ještě jsem ho slyšela, radil se tam ještě s někým. Konečně se objevili rodiče. Taťka držel mamku za ruku, přišla hned ke mně a pohladila mě po tváři. Taťka prohlásil: „ Tys nám dala.“ Podívala jsem se zpátky na mamku, měla veliké kruhy pod očima, vypadala hrozně. Chtěla jsem jí obejmout, ale zase jsem zjistila, že nemůžu. Nevydržela jsem to: „ Mami, tati, proč se nemůžu pohnout? Co se mi stalo?“ Maminka se rozbrečela, taťka ke mně přikročil, klekl si a začal: „ Víš, lezli jsme po skalách, no jako vždycky jsi šla popředu, v jednu nestřeženou chvíli se ti uvolnilo vázání, praštila si sebou o kamennou stěnu a spadla o několik metrů níž.“ „ Dobře,“ odpověděla jsem. „ale to nevysvětluje to, proč se nemůžu postavit a ležím na zádech a nemůžu se pohnout.“ Táta už nic neříkal, přišel doktor. „ Slečno Hrachová, tatínek se vám snaží vysvětlit, že jste spadla z velké výšky, utrpěla jste poranění míchy, není jisté zda budete ještě chodit.“ Jeho tvrdý výrok mi vehnal do očí slzy, bylo toho na mě moc. Doktor rodiče odvolal. Brečela jsem, nedokázala jsem si představit život, kdybych nemohla dělat věci jako předtím. Lození po skalách bylo mou životní vášní. Také večerní procházky s tátou a Mikišem byly pro mě každodenní radostí. Mikiš byl můj milovaný pejsek, nechtěla jsem ho opustit, zbožňovala jsem chvíle, kdy jsme si hráli nebo cvičili s tátou povely. Nakonec jsem usla.
Bylo pozdní odpoledne, měla jsem už jenom zavřené oči. Pořád jsem si vtloukala do hlavy: „ Je to jenom zlý sen, až otevřeš oči, budeš doma.“ Otevřela jsem oči, ale domov to nebyl, byl to ten zatracený nemocniční pokoj. Přišla zase ta sestra, nebyla mi moc sympatická. Když jsem se jí zeptala, kde jsou mí rodiče, ignorovala mně. „ Asi mě neslyšela.“ Pomyslela jsem si, tak jsem se zeptala znovu, hlasitěji. Ale ona místo toho po mě zakřičela: „ Neřvi po mě!“ Dotklo se mě to, ale kašlala jsem na to. Odešla. Podívala jsem se pořádně. Pokoj vypadal příšerně. Bílé stěny byly už zažloutlé, na podlahu jsem neviděla, ale strop vypadal stejně špatně jako všechno kolem. V rozích byla odloupnutá omítka, byla pod ní vidět nějaká stará tapeta. Pak přišel doktor. „Dobré odpoledne, slečno!“ pozdravil. Byla jsem bez nálady. Chtěla jsem vidět rodiče. Doktor se podíval do zprávy. „ Budete dostávat různé prášky, prosím vás, pokud by vám z nich bylo špatně, ohlaste to sestře.“ Nechápala jsem, proč mi vyká, nebyla jsem tak stará, bylo mi čerstvě čtrnáct let, nepřipadala jsem si dost stará na vykání. Napadlo mě, že když už tady je, zeptám se, jak to se mnou vypadá. „ Pane doktore,chtěla bych se zeptat. Jak dlouho si mě tady necháte? Je nějaká možnost, že budu zase chodit?“ Doktor se jen podrbal na svém vrásčitém čele, nadechl se a odvětil: „ Utrpěla jste vážné poranění, musíme si vás tu nechat nejméně půl roku. A co se týče toho, jestli se postavíte, musíme počkat. Máte zlomený krční obratel, který vám tlačí na míchu. Musíme ho napřed nechat srůst. A mimo to máte po zlomenině stehenní kosti. Jste po těžkých operacích. Po pravdě, jestli se postavíte, bude to zázrak.“ S tímto výrokem se otočil zády a odešel pryč. Nebylo mi zrovna fajn, moje šance na to, že zase budu chodit byly velmi mizivé. Pak přišla sestra a dala mi prášky. Chtěla jsem je polknout a zapít, ale třásly se mi ruce. Sestra si toho všimla. Nalila mi vodu opatrně do pusy a vložila prášky. Já rychle polkla a ukázala sestře prázdnou pusu.
Pak následovaly hodiny ticha, kdy jsem slyšela jsem jen tikot hodin. Bylo to hrozné, ale měla jsem čas přemýšlet. Vzpomínala jsem na to, jak jsem byla malá a jak jsme začínali chodit na skály. Ze začátku jsem se bála, ale pak jsem strach překonala. Když mi bylo osm, už jsem byla na skalách jako doma. Pak jsem myslela na kluky z dědiny. Bydlela jsem na malé vesničce hned vedle Náměště. Jmenovala se Kralice nad Oslavou. Turisté sem jezdili k památníku Kralické bible. Já jsem bydlela nedaleko odsud. Když jsem vylezla na kopeček, mohla jsem potom dojít alejí k cestičce a potom lesní cestou až do Náměště. Miluji to tam nade vše, znám tam každý kout. Každé léto jsme trávili čas ve žlebu, bylo tam nádherně. Ale jednou jsme udělali i výjimku. Byly to, myslím, minulé prázdniny. Jeli jsme za taťkovým kamarádem a spali u něho na chatě. Bylo to kousek od řeky. Každé ráno jsem se do ní chodila koupat. Nejvíc se mi líbilo sednout si na vysoký kámen a jenom poslouchat. Později jsem tam jezdila na kole. A nebyla jsem sama. S kamarády jsme poslouchali ptačí zpěv a hádali, kterého ptáka slyšíme. Při myšlenkách na řeku se mi vybavil nepříjemný příběh. Celý den hodně pršelo. Podívala jsem se oknem ven. Viděla jsem, jak se jindy poklidná řeka změnila v silně hučící peřeje. Rychle jsme museli sbalit věci a opustit dům, kde hrozilo nebezpečí. Všechno ale dobře dopadlo. Brzy přestalo pršet, voda v řece opadla a my se mohli spokojeně vrátit. Vlastně každý den byl pro mě menším dobrodružstvím.
Najednou mě někdo vyrušil. Slyšela jsem klapnutí dveří ale nebyly to ty moje. Bylo to na chodbě. Přišla sestra a dovezla jídlo. Byla to nějaká kaše s hnědou omáčkou. Vůbec mi to nechutnalo, ale sestra, i přes můj odpor, se mě snažila nakrmit. Pak se to stalo. Začala jsem zvracet. Sestra začala řvát: „ Doktore…!“ Dál už si ani nepamatuju, protože mi bylo strašně špatně. Přišel doktor, poslal sestru pryč, píchl mi injekci a dodal : „ Tak ty prášky, co ti dal můj kolega hned změníme.“ Zpozorněla jsem, byl to někdo jiný.Nebyl starý, jako bývá většina doktorů, ale naopak. Podívala jsem se na jeho visačku, stálo tam jméno Plíchal. Prohlédla jsem si ho, nevěděla jsem proč, ale něčím mi někoho připomínal. A pak jsem si vzpomněla. Byl to bratr mého spolužáka. Potom odešel. Byla jsem už unavená a usnula jsem.
Probudila jsem se uprostřed noci, cítila jsem velkou bolest v oblasti krku. Chtěla jsem si pomoci, ale nešlo to. Záhlavek byl hned pod hlavou a já jí nemohla zvednout. Volala jsem, ale nikdo mě neslyšel. Pak přišla sestra. Poprosila jsem jí, ať mi ten záhlavek posune. Udělala přesný opak toho, co jsem potřebovala. Než jsem jí stačila vysvětlit, že ho chci výš, sebrala se a odešla. Volala jsem na ní, ale nevracela se. Pak mě konečně uslyšel ten doktor. Přišel a zeptal se, co potřebuji a posunul mi opatrně záhlavek nahoru. Pak jsem zase spokojeně usnula.
Probudila jsem se ráno a slyším hluk. Otevřely se dveře a do pokoje vešli rodiče.
„Mami, tati, tak ráda vás vidím.“ Byla jsem ráda, že za mnou přišli. Zkusila jsem pohnout rukama. „Konečně!“ Mohla jsem mámu i tátu obejmout. „ Přinesli jsme ti tvoje oblíbené knížky, můžeme ti je tu číst, dokud nebudeš moci.“ Řekl táta. Ukázal mi moje oblíbené knížky, byla jsem ráda. Maminka mi hned spravila peřinu, komentovala to se slovy : „ Jak můžeš spát s tímhle chuchvalcem peří?“ Po dlouhé době jsem se takhle nezasmála. Všechno bylo fajn, až na to, že jsem byla v nemocnici. Najednou se tatínek podíval na hodiny.
„Zdeni,“ Tak se jmenovala moje maminka. „ budeme už muset jít.“ „ Proč? Tak brzo?“ zeptala jsem se. Tatínek se smutným výrazem odpověděl: „ No, víš, do Brna je to daleko a já musím ještě do práce.“ Až teď mi došlo, kde ležím. Odpověděla jsem: „ Ano, chápu.“ Maminka mi dala ještě pusu na čelo a odešli. Přepadl mě pocit smutku, ale byla jsem ráda, že se stavili. Pak už vše probíhalo podle zajetých kolejí. Sem tam jsem si četla, sem tam spala a jedla. Rodiče za mnou jezdili, jak jen mohli. Ale už mě nebavilo ležet v pokoji samotnou. Jednou, když za mnou sestra přišla, jsem ji poprosila o to, jestli by mě nemohli přeložit k někomu na pokoj, že mi je samotné smutno. Ona zavolala doktora. Ten mě zkontroloval. potom mi řekli, že mě převezou, ale až příští večer. Tak jsem to tu jednu noc vydržela. Pak mě převáželi na jiné oddělení. Vezli mě i s postelí, viděla jsem kolem sebe plno lidí, starých mladých, ale i dětí. Pak jsme vyjeli i ven. Přikryli mě zvláštním igelitem nebo jak se tomu říká, dojeli jsme do další budovy. Byla jiná, krásnější. Hned mě napadlo: „ To mě tu nemohli přivést dříve?“ Dovezli mě na pokoj. Byla tam holka, byla velmi malá, ale seděla, mohla se pohybovat. Přepadla mě závist. V hlavě mi proběhlo: „ Ona si může chodit, já budu asi na vozíku a už nikdy neokusím, jaké to je.“ Už mě uložili, zavřeli dveře. Já se k ní otočila. Ona rychle promluvila: „ Ahoj, jak se jmenuješ? Já se jmenuji Eliška, ale kamarádi mi říkají El.“ Podívala jsem se na ni. Byla jsem si jistá, že bude mladší jak já a odpověděla jsem: „ Ahoj, já jsem Katka.“ Pak jsem si jí pořádně prohlídla, vypadala překrásně. Měla jemné rysy. Podívala jsem se níže, měla něco s nohou, místo kolena jsem viděla šrouby. Ona si všimla mého pohledu, rychle si koleno zakryla sukýnkou. „ Promiň, nechtěla jsem zírat.“ Omluvila jsem se. Nebylo jí to určitě příjemné. Ona jen smutně odpověděla : „ Nic se neděje, doktoři říkají, že se možná transplantát ujme, ale nemusí Pak bych skončila na vozíku.“ Pak se rozbrečela. Chápala jsem jí. Snažila jsem se k ní otočit, ale neměla jsem možnost, krk mi to nedovolil. Zkusila jsem jí aspoň utěšit: „ Neboj, to zvládneme. Já mám taky skončit na vozíku, nejsi na to sama, já ti pomůžu, jak jen to půjde.“ Pak nám přinesli jídlo. Doktoři mě ještě zkontrolovali a pak jsme spaly.
Ubíhaly zase týdny za týdny, v nemocnici jsme už byly dva měsíce. Mě se už krční páteř celkem zahojila. Za chvíli jsem měla začít s prvními rehabilitacemi. Léčba mi probíhala celkem v pořádku. Jen mi bylo líto, že se za mnou nepřišel už dlouho nikdo podívat. Najednou se otevřely dveře, stála v nich maminka a tatínek. Nesli mi zase plno dárečků, tatínek mi vyprávěl, co je nového. Hned jsem se podívala na El. „Mami, tati, to je moje kamarádka, jmenuje se Eliška, ale kamarádi jí říkají El.“ Rodiče jí pozdravili i ona je, ale byla taková zamlklá. Nevěděla jsem, co jí je. Rodiče mi potom ukazovali fotky, donesli mi dopisové papíry. „ Tady jsme ti přinesli ty papíry, abys nám mohla psát, ale musí ti někdo pomoc.“ Pak vytáhli pekáč buchet, nabídli i El, ale ta řekla, že nemá hlad, ale že moc děkuje. Potom ale přišla sestra: „ Promiňte, ale budete už muset jít, za chvíli je kontrola.“ Rodiče se rozloučili a odešli. Otočila jsem hlavu k El. Ona byla otočená zády. Chtěla jsem s ní mluvit, ale pokaždé, když jsem něco řekla, zachumlala se ještě víc pod peřinu. Nevěděla jsem, co s ní je, ale nebyl už ani čas se jí vyptávat, přišli doktoři. Pak jsme usnuly.
Probudila jsem se, bylo kolem jedenácté, El seděla na vozíčku, nohu měla opřenou o zeď. Dívala se z okna, pronesla : „ Ty děti se mají, lítají si po trávě, skáčou, co bych dala za to zase chodit a moct dělat tyhle věci.“ Nevěděla jsem, co jí na to říct. Sama jsem jim taky záviděla, ale chtěla jsem jí nějak podpořit. Napadlo mě, to co mi říkal vždycky táta, když jsem si nevěřila, když jsem zaškobrtla a nemohla vstát a nevěděla si rady s vyřešením problému.
„ Ano tohle bude výborné, tím jí povzbudím.“ Řekla jsem si. A tak jsem začala : „ Víš možná teď máme těžké období, ale je na tom i něco pěkného, máme rodinu, která nás miluje na de vše.“ Náhle se rozbrečela. To jsem nechtěla. Nechápala jsem proč pláče. Vždyť já si vždycky uvědomila, že mám svoje rodiče, kteří za mnou stojí a nikdy mě neopustí. Zeptala jsem se:
„El, co se stalo? Udělala jsem ti něco?“ El jen se vzlykem odpověděla: „ To je to, já nikdy nepoznala jaké je to mít rodinu. Od malička jsem vyrůstala v dětském domově, nevím, kdo jsou mí rodiče. Můžeš být tak ráda, že máš takové rodiče.“ To mě velmi znepokojilo, vůbec jsem si neuvědomila, že i takoví lidé existují. Byla jsem na sebe naštvaná. Teprve teď mi došlo jak můžu být ráda, že mám své rodiče. Zavolala jsem El k sobě. Objala jsem ji. Sice mě to lehce bolelo, ale ona to potřebovala.
Uběhlo pár dní a rodiče přišli zase na návštěvu. Byli jsme zrovna sami na pokoji a mě napadlo se jich zeptat. „ Víte, El je z dětského domova, nemohli by jste jí párkrát vzít s námi, ona nemá žádnou rodinu, stačilo by jí vzít na vozíčku.“Nemohla jsem se na ní dívat, bylo mi jí líto. Tatínek prvně vrtěl hlavou, ale nakonec souhlasili. Takže nás navštěvovali, dokonce i víckrát než předtím. Já jsem se pomalu zotavovala. Zbývaly už jen tři měsíce do konce a rozřešení, jestli se na své nohy postavím. Navštívili nás rodiče, ale byli takoví zvláštní. Pak si mě maminka s tatínkem vzali stranou. Nevěděla jsem, co se bude dít, hlavou mi běžely hrůzostrašné scénáře. Nakonec mi tatínek řekl: „Víš Kačenko, my jsme se s maminkou rozhodli, že bychom si Elišku vzali.“ Jak vzali?“ Nechápala jsem to. Maminka se zasmála :
„Víš dali by jsme jí rodinu, byla by to tvoje sestřička.“ To mi udělalo radost. Ale rodiče mi vysvětlili, že ještě musí udělat zvláštní testy a že to nemám El říkat.
Postupně jsem se léčila. Nastal den, kdy jsem se měla postavit. Byla jsem nervózní.
„Postavím se? Co když se nepostavím?“ El mě uklidňovala, že to zvládnu. Přišel čas, postavili přede mně podélně zábradlí. Pak mě začali opatrně zvedat. Zkusila jsem se pohnout, ale nešlo to, měla jsem strach. Doktor řekl: „ Malé krůčky, pomalu.“ Udělala jsem malý krůček. Povedlo se to. Zase jsem se postavila a zkusila druhý krůček. Nakonec jsem ušla potřebnou vzdálenost, která mi zaručila, že jsem se uzdravila. Maminka brečela dojetím. Sedla jsem na vozík a jela tu zprávu říct El. Dojela jsem na pokoj, El tam nebyla. Ptala jsem se sestry: „ Kde je El? Co se jí stalo?“ Sestra mi to nechtěla říct, pak přišli rodiče. Tatínek si sedl na židli vedle mého vozíku a řekl : „ Kati, El zlobil transplantát, museli jí ho sundat. Definitivně už nikdy nebude chodit.“ Rozbrečela jsem se. Ptala jsem se: „ Proč nemohla chodit jako já?“ Ale nikdo mi nemohl odpovědět. Byla jsem naštvaná: „ Proč je život tak nespravedlivý?“ Rodiče mě pro jistotu vzali domů.
Uběhlo již několik měsíců, zase jsem žila jako předtím. A co El? Jezdili jsme se za El podívat, trávili jsme s ní v nemocnici co nejvíc času. Pak jsme ji chodili i navštěvovat do domova. Po roce a pár měsících jsme ji však nejeli navštívit, ale jeli jsme si pro novou členku rodiny. Byla štěstím bez sebe. Nikdy jsem jí neviděla šťastnější. Zprvu jsem nechápala. „ Jak může být tak veselá? Vždyť je na vozíčku?“ Ale pak mi došlo, že jsme jí splnili její sen. Uvědomila jsem si podstatnou roli štěstí v životě a jak vlastně pomíjivé je. Otevřely se mi oči, konečně jsem viděla jaký je opravdu, zjistila jsem jaký je vlastně život a že se člověk musí za své štěstí prát.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Ps: Hodně jsem se rozepsal, byl to příběh do soutěže.
|
|
90% |
|
| | Zaslal: Pritel1 (17 let) |
|
| 05.07.2013 14:35 | "Světlo.. Všude samé světlo.. Nenávidím světlo!" ozývalo se z pokoje 16ti leté Amandy.
Jen tak seděla ve svém pokoji u stolu. Rudá vztekem. On, ten kterého milovala ji podvedl. S její nejlepší kamarádkou, které věřila, za kterou by dala ruku do ohně. Zradili ji. Oba. Zlostí jí vyrašily žíly na krku. Slzy vzteku se jí kutálely po tvářích. Postavila se. Šla k malé skříňce, která ležela na zemi, na druhé straně pokoje. Otevřela ji a vyndala z ní chladně černou svíčku. Vzala ji a vrátila se zpátky ke stolu. Svíčku zapálila. Ze šuplíku vyndala malou panenku, na kterou položila fotku Jamese. Jejího, teď už bývalého, přítele. Z dalšího šuplíku vytáhla krabičku špendílků. Když se podívala na Jamesovu fotku, neubránila se dalšímu přívalu slz. "Jak mi to mohl udělat? Proč? A ona? Byla to má nejlepší kamarádka! Zaplatí.. OBA krutě zaplatí!" mumlala si pro sebe. Vyndala další panenku, na kterou položila prstýnek, který od Enie, své nejlepší kamarádky, dostala. Venku už byla tma a v Amandiným pokoji by se ta tma dala krájet. Amanda sedící u stolu, krabička špendlíků, dvě malé panenky a plápolající plamínek svíčky. Nic víc vidět nebylo. Dokonce i Amandě se zdálo, že tma je nějak obzvláště temná, ale byla za to ráda. Vzala do ruky špendlík a první panenku, na které měla fotku Jamese. Naposledy se podívala na jeho tvář. Naposledy políbila jeho fotku. "Teď zaplatíš.." zašeptala a krutě vrazila špendlík panence přímo do čela. Pak vzala do ruky druhou panenku, na které byl prstýnek od Enie. "Ty.. Ty.. svině!" vykřikla. "Tos neměla.. měla jsem tě ráda, ale teď.. Nenávidím tě!" s těmito slovy vrazila špendlík panence někam, kde by mělo být srdce. Panenku položila. S šibalským úsměvem sfoukla svíčku. Venku začala ohromná bouřka. Blesky křižovaly nebe jako o závod. Kapky deště dopadaly na okap stále rychleji. "A helemese" šeptla Amanda do prázdna. Zvedla se ze židle. Šla do předsíně pro boty a kabát. Vydala se ven. Věděla, jaká je tam bouřka, ale deštník si nevzala. Amanda milovala bouřky. Nebála se jich, jako většina ostatních lidí. Ráda se v bouřce jen tak bezcílně procházela a ani teď tomu nebylo jinak.
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
"Jamesi, Enie, pojďte dolů, už je večeře" volala z kuchyně Candy, Jamesova matka. "No táák, vy dvě hrdličky.. Pojďte uuuuž." Když se vůbec neozývali, Candy zneklidněla a šla je radši nahoru zkontrolovat. "Panebože! Panebožeee! Pomoooooooc! Pomoooooooc! Co se to stalo?!! Panebožeee!!!!" křičela jako smyslů zbavená, když vešla do Jamesova pokoje. James i Enie leželi na posteli. James s dírou přímo v prostřed čela a Enie s vyříznutým srdcem.
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
Amanda seděla vprostřed bouřky v parku na lavičce a užívala si pocitu, že ty největší svině už sprovodila ze světa. Kapky děště jí tekly po tvářích a spolu s nimy i slané slzy bolesti, že už Jamese nikdy neuvidí. Zlost z toho, že ji povedvedl, byla větší než bolest z jeho ztráty. Proto se zadívala na oblohu a usmála se. "Jamesi.. Miluji Tě.. Enie, byla jsi mou nejlepší kamarádkou. Zradila jsi mě. Stále tě nenávidím. Ale.. Děkuji, že jsi tu byla vždy pro mě.. Děkuji.." zněla její poslední slova. Druhý den ráno ji našel její spolužák v parku u školy, s podřezanýma žílama, bez známek života. |
|
86% |
|
| | Zaslal: Chelssie (15 let) |
|
| 21.01.2013 22:30 | Danielle seděla na své posteli, kolena přitažená pod bradou a koukala z okna ven. Tam někam… Do neznáma. Zvenčí se ozýval radostný smích dětí, diskuze dospělých a rachot aut. Dokonalý chaos. Zvedla se a nakoukla z okna ven. Venku svítilo sluníčko a ona se rozhodla na chvíli vypadnout z téhle nudné a všední reality do svého alternativního světa. Ze šuplíku vytáhla sluchátka a mp4ku, přes rameno si hodila tašku, obula si boty, zamknula za sebou dveře a seběhla po schodech ven. Když otevřela, do očí jí praštil vlahý letní vánek, který jí cuchal vlasy. Jen tak ledabyle si schovala neposlušné pramínky za uši, do kterých si nasadila sluchátka a vydala se na své oblíbené místo. Ráda chodila na jedno z polí, která obklopovala sídliště, kde bydlela. Když míjela JEHO barák, jako vždy se jen tak - ze zvyku - podívala do jeho oken. Neviděla nic kromě záclony, která vypadala, že se hýbe a možná dokonce, že se za ní někdo schovává a pozoruje jí, ale to bylo určitě jenom zdání.
Když dorazila na místo, vytáhla z tašky deku, kterou rozložila na čerstvě posekanou trávu a lehla si na ní. Zapnula mp4ku, zavřela oči a jelikož do nich svítilo sluníčko, tak si je rukou zakryla. Do uší se jí linula hudba a momentálně jí nic nechybělo. U jedné písničky se však zastavila. Přestala vnímat slova a zaposlouchala se do piána, které tam lehce dotvářelo melodii. Ale… Co to? Všimla si, že s piánem se tam prolínají i housle. Písnička zněla jako ukolébavka a tak pomalu, ale jistě upadla do sladkého spánku.
Stála uprostřed podia. Zatím byla kryta oponou, ale ta se během dalších pár vteřin měla zvednout a Danielle byla čím dál víc nervózní. Věděla, že je v celém divadle sama, tedy, skoro sama. Nad její hlavou na balkóncích stáli 3 lidi. Pianista, houslista a zpěvačka. Přesto cítila, že dnešní zkouška bude jiná než všechny ostatní.
Opona se pomalu začala zvedat. Na Danielle dopadal potůček světla z reflektoru, který působil dojmem, že na ní a na její krásné meruňkové baletní šaty svítí svit měsíce. Se zavřenýma očima vnímala hudbu a už už se chtěla roztančit, když jí neznámé zakašlání donutilo oči otevřít. Ano. Seděl tam, v publiku. Přišel se podívat na její zkoušku. Byla to realita, konečně o tom nemusela jen snít. Chlapec se na Danielle lehce usmál, zamával jí a rukou pokynul, ať pokračuje v tanci. Danielle se rozbušilo srdce až v krku, ale něco jí říkalo: "Klid, nemáš se čeho bát, není co ztratit". A tak tančila. Představovala si sebe jako malou jemnou křehkou vílu, která tančí na jednom z lesních oblázků. Byla nota, které tančila z houslí, které smutně hráli píseň, jež jí zněla nad hlavou. Byla čistý horský pramen, který nerušeně putoval svojí cestičkou až do moře. Byla letící pták, tak volná a svobodná ve svém tančení. Byla tak zaujatá svým tancem, že zapomněla na okolní svět. Zapomněla, že v publiku sedí chlapec, kterého milovala. Zapomněla na zpěvačku, která tiše zpívala naučená slova. Zapomněla i na klavír a na housle. Byla jen ona.
Když svůj tanec dotančila, přistihla se, že se usmívá. Za potlesku jednoho páru rukou se uklonila. Poté jí ty stejné ruce pomohly sejít po schodech z podia. Ty stejné ruce jí upravily pramínek, který jí v zápalu tance vypadl z drdolu. Ty stejné ruce si pomalu přitahovaly její obličej ke svému. Už jen kousíček a ochutná ten nejsladší polibek, o kterém snila takovou dobu. Už jen chviličku a jejich rty se dotknou. Bude to znamenat, že k sobě patří? Copak se dva nemohou políbit, aniž by mezi nimi vzplanula láska? V tom nudném šedivém světě ano. Ale ve světě Danielle ne. V jejím světě každý polibek, každé pohlazení, každé objetí, ba dokonce i každý letmý úsměv či oční kontakt jen prohluboval lásku onoho páru. Už byla tak blízko k jeho tělu, že slyšela tlouct jeho srdce, cítila jeho dech a všude kolem ní vlál závoj jeho kouzelné vůně… Když v tom…
Otevřela oči. Koukla na hodinky a s děsem zjistila, že je pryč už tři hodiny. Mamka se zblázní, až zjistí, že ještě neobědvala. Rychle si posbírala svoje věci a pospíchala domů. Přemýšlela nad snem, co se jí před chvílí zdál a trošku se usmívala a trošku plakala.
|
|
85% |
|
| | Zaslal: JustMe (17 let) |
|
| 14.01.2012 01:45 | Pátek třináctého? Den jako každý jiný. Dosud mě tento den nijak nestraší. Vždyť zřejmě mě ani nikdy nebude. Někteří se ho bojí, ruší pracovní cesty a tak dále. Předpokládám že někteří právě naopak, využijí tento den na to, aby udělali něco, co ještě nikdy předtím neudělali. Nebo ho oslaví nebo cokoli jiné. Vlastně ani bych tento pátek třináctého ani nezaregistroval, kdybych nebyl na této stránce a nevšiml si oznámení v novinkách 'Pozor - dnes je pátek 13. ! '. Tak jsem se rozhodl zareagovat - právě se mi to docela hodí - a proto toto píšu.
Obvykle na tuto stránku chodím, když mám mizernou náladu. Podívám, co je zde nového a přečtu pár dotazů na poradnu. Jsem často překvapen, co všechno lidé mohou prožívat a jaké mají osudy. Ne že bych to dělal ze škodolibosti, ale vidím, že nejsem sám, kterému se momentálně jeví všechno na nic.
Ze stejného důvodu jsem si otevřel tuto stránku i dnes, shodou okolností pátek třináctého. Předtím jsem si otevřel Facebook. Vždy před jeho otevřením si uvědomím, že možná uvidím jistou zprávu na nástěnce, která mě vůbec nepotěší. Vždy přemýšlím, jak budu reagovat, kdyby se mi ta zpráva - jako 'novinka' - najednou zjevila. Lépe řečeno, jak bych něco takového snesl. Toš, dnes pátek třináctého jsem se to akorát dozvěděl ...
V prvním momentě mě řádně zamrazilo. Pak mě pouze napadlo: 'To není možné'. Díval jsem na 'novinku' o změně stavu na 'Zadaná' u děvčete, které jsem kdysi úplně důvěřoval. Vzbouřili se ve mně dva proudy myšlenek. Jednak jsem se chtěl vybouřit, napsat jí zoufalé zprávy, napadlo mě se vzdát všech svých ambicí, když i tak mi nic v životě nevychází. Nebo naopak, přijmout to, co nejdříve to hodit za hlavu, jít dál a věřit, že se mi přihodí další, ještě lepší dívka. Souhrnně se ve mně bouřili hněv a odhodlání. Asi zase budu muset žít v této bouři ...
Stav si změnila náhodou zrovna v době, kdy jsem se na Facebook přihlásil a během dvou minut se již nahrnulo několik 'like-ů'. Po chvíli však novinka zmizela. Zřejmě mě spatřila online a vymazala si ji z nástěnky. Dokonce se sama odhlásila. Toš, asi se jen bála, že jí budu psát. Dívky jsou asi takové. A já je těžko vím odhadnout - i když jsem s ní měl krásný vztah, který však určitě měl rezervy z mé strany na to, aby byl ještě hezčí. I pro ni byl určitě krásný, to vím. Ale se jí to jednou asi vytratilo. Asi jsem jí nedával dostatečně najevo, jak ji miluji, i když jsem ji stále miloval - zřejmě umět vyjádřit své pocity je mou slabinou ...
Vím, že ona určitě v pátek třináctého nevěří a ani na podobné černé záležitosti. Pamatuji si například, jak mi jednou říkala, že nevěří v předpovězeno konce světa. A tak si jen představuji, jak si dnes poprvé vyznala lásku s někým úplně jiným - právě v pátek třináctého. Ach, jaká pěkná romantika ...
Sice nikdy se nebudu bát pátku třináctého, ale bude mi neustále připomínat, že jsem opět sám a moje milovaná osoba mě ke štěstí vůbec nepotřebuje. Vím už ze zkušeností, že pouze nová láska mi dovolí se osvobodit od takového zármutku. Otázka je, zda nová láska někdy bude ... |
|
90% |
|
| | Zaslal: T. (19 let) |
|
.png)