Když Jaroslav Vrchlický psal svou trilogii básnických dramat Námluvy Pelopovy - Smír Tantalův – Smrt Hippodamie, vypůjčil si řeckou báji o osudové lásce, v níž skoro všechno muselo být vykoupeno krutou obětí. Pelops překonal strach, když se rozhodl jet o závod s otcem své vyvolené, přestože prohra neznamenala míň, než přijít o hlavu. Hippodamie zase zvolila smrt svého otce, když se rozhodla pomoci vyhrát budoucímu manželovi. Zrazený otec stihl jejich manželství prokletím a jeho kletbu pak nesli i potomci potomků „proradné“ dcery.

Proti vině Hippodamie postavil básník provinění Pelopa, který kvůli ní vyhnal ze svého domu ženu, s níž do té doby žil a která poté zemřela při porodu jeho dítěte. I její zloba vyvrcholila kletbou vrženou na Pelopův dům. Zrada, bolest a smrt jiných, které od počátku provázely jejich lásku, vytěsnily postupně všechen něžný cit, zůstala jen trpělivá a trpěná hořkost. Dlouhá léta navalovaná zloba přerostla v nenávist a v nenávisti s kletbou na rtech umírá Hippodamie, která neunesla tíhu oběti, jíž pro svou lásku podstoupila. V

rchlického melodram do devatenáctého století přenesl antickou tragédii i s nevyhnutelnou důsledností, s jakou rozezlené kletby stíhají děti dětí těch, kteří rozhněvali bohy.

Další antický mýtus se týká potomků z Pelopova rodu. Rukou své ženy umírá Agamemnón, mykénský král, který se rozhodl za vítěznou válku obětovat život vlastní dcery. Pomstu své matky na otci mstí Orestés, aby ho jako matkovraha stihl krutý trest. V Aischylově tragédii Oresteia je zobrazen smutný příběh nešťastné rodiny, v níž jsou všichni trestáni za rozhodnutí, která v jejich situací bylo stejně správné i nesprávné naplnit. Královna pomstila svou dceru, její syn Orestés pak svého otce, za což ho stihne pronásledování bohyněmi pomsty, které mstí násilí na matce.

Hrůznou oběť, která tomu všemu předcházela, oběť života za vítězství v trojské válce, ztvárnil Eurípides v tragédiích Ífigeneia v Tauridě a Ífigeneia v Aulidě, a toto téma otevřel posléze klasicistní dramatik Jean Racine i preromantický básník Goethe. Příběh, který následoval, osud Oresteovy druhé sestry, která přes zákaz pohřbila tělo svého bratra, sledoval Sofokles v dramatu Élektra.

Láska a povinnost se proti nim všem spojily, aby je vystavily krutým zkouškám, ve kterých nebylo možno obstát. Jak se říká „pro dobrotu na žebrotu!“ a asi každému se někdy stalo, že se dobrý úmysl obrátil proti němu. Bohužel se také stává, že už dopředu víme, že ani jedno rozhodnutí není správné, že musíme hledat menší zlo... A když hledáme menší zlo pro druhého, může se stát, že to větší stihne nás, a kdyby jen to... I to nejmenší zlo, které způsobíme, nezůstane bez odplaty! Proto nás musí těšit alespoň to, že nežijeme v antické tragédii...