„Za vším hledej ženu,“ se s oblibou říká, když si snažíme objasnit důvody zdánlivě zcela bezdůvodné antipatie dvou lidí. Například Jan Neruda, když pozoruje dlouhá léta demonstrovaný nezájem titulních postav jedné z nejznámějších Povídek malostranských, pana Ryšánka a pana Schlegla, kteří rok co rok zasedají u téhož stolu, ale nepromluví na sebe. Žena, která se kdysi ocitla mezi dvěma nápadníky nevědomě a bez svého přičinění způsobila tak velikou nenávist. A to ani nechtěla nikomu ublížit, dokonce ani neměla na vybranou. Jakou nenávist pak může způsobit záměrně nespravedlivý skutek?

Ani Alexandre Dumas nechtěl vytvořit pouhý romantický, dobrodružný příběh, a nejspíš proto si zvolil propletenec závisti, strachu, neutěšené lásky, které přivedly mladého námořníka do vězení na mnoho let. Jeho příběh totiž nekončí u napětí, je nabit bojem člověka o vlastní sebeúctu. Člověka, který se nechce jen pomstít, chce s pomstou získat všechny ztracené roky, život svého otce, který mezitím zemřel, i lásku své snoubenky. Nejde jen o pomstu, mladý námořník, kterému jeho spoluvězeň předal nejen mnoho moudrosti, ale také místo s ohromným pokladem, nechce jen, aby viníci pykali. I když z nich zpátky roky žaláře nedostane, dokonale propracovaná pomsta na oněch mužích (ve většině vůdčích představitelích společenského života) mu má především vrátit pocit, že jeho život nebyl bezvýznamný, nechce přijmout roli oběti, která se nemůže bránit. Otevírá ale také velmi zásadní, možná nejzásadnější otázku…

Dumasův román Hrabě Monte Cristo se pro literární historii stává symbolem pomsty. Můžeme ho chápat jako dobrodružný román, který má málo společného se skutečným životem. Ptá se také, do jaké míry je spravedlivá pomsta správná, když na ni doplácejí také nevinní, případně zda díky tomu nepřestává být spravedlivá a zda vůbec může existovat pomsta, která se skutečně dotkne jen toho, kdo si to zaslouží.

Jak je život stále náročnější, i místo mstitele je proměnlivé. Dvacáté století je plné mstitelů, kteří si pomstou vytvářejí mstitele nové – tak jako hrabě Monte Cristo v synovi svého úhlavního nepřítele. Nástup nacismu k moci ve střední Evropě a vyvolání druhé světové války, která usnadnila pozici komunismu, určoval spletité cesty 20. století a řetězec pomsty. Vyrovnání se komunistického režimu se vším, co souviselo s nacismem, překročilo hranici pomsty k prosazení vlastních zájmů. Pomsta dělnického hnutí na svém třídním nepříteli sebou smetla základní nárok člověka na spravedlnost. Zemi čekalo dalších čtyřicet let, po nichž (když to konečně „ruplo“) už nebylo místo demonstrativní pomsty a můžeme jen děkovat, že sametová revoluce rozhodně nenesla krvavé atributy většiny revolucí.

Nadšení zástupci „lidu“ likvidovali existenční jistotu mnoha lidí jako pomstu za veškeré příkoří dělnické třídy – stvořili si ale soukromé mstitele. Ne každý měl možnost se mstít, ne každý se mstít chtěl. Milan Kundera v románu Žert vytvořil postavu novodobého hraběte, který se mstí tomu, kdo mu zkomplikoval život. Jeho pomsta měla být vskutku dokonalá – alespoň podle měřítek italské opery – a nezdálo se, že by ho příliš trápilo svědomí nad tím, že do své pomsty strhává lidi, kteří za nic nemohou. A to především zdroj své pomsty: manželku muže, který mu nejvíc ukřivdil, a kterou sám současně nenáviděl jako pravý obraz převrácené ideologie. Rozhodl se totiž zasáhnout ho na nejzranitelnějším místě pro každého muže.

Tentokrát si však mstitel nevytvořil svého mstitele. Řetěz pomsty v románu Žert uzavírá paradox, který vrací mstiteli jeho plán i s úroky: jeho promyšlená pomsta se rozplývá vniveč, když zjistí, že oba manželé už spolu dávno nežijí – cíl pomsty se ztrácí a zůstávají jen její vedlejší důsledky – ze spravedlivé pomsty se stává další akt nespravedlnosti. A existuje vůbec taková pomsta, která by byla veskrze spravedlivá?