Orfeus pohřbil spolu s Eurydikou „i všechny radostné písně“, říká známá pověst slovy pěvce starých řeckých bájí Eduarda Petišky. Orfeus, který svými písněmi dokázal rozjasnit každou chmuru a pohnout třeba i kamenem, se po nenadálé smrti své manželky, vodní víly Eurydiky, uzavřel do smutku a truchlivě bezcílného bloudění. Tak jako pro něj, je ztráta blízkého těžká pro většinu z nás. Setká-li se bolest ze ztráty v našem srdci s hlubokou láskou, může i jeho další bití připomínat smrt zaživa. Zní to možná přehnaně, ale čím užší a pevnější pouto nás k někomu váže, tím míň nás chybí, když o něj přijdeme.

Tahle ztráta nemusí vždycky znamenat pouze smrt. Mnohdy dokáže zklamání ze zrady zanechat trhlinu prohlubující se tím víc, že ji živí zloba a nenávist, nebo také nedůvěra, neschopnost a nechtění ještě někdy něco takového prožít. Slečnu Havishamovou, literární postavu, kterou stvořil Charles Dickens ve svých Nadějných vyhlídkách, opustil snoubenec v den svatby. Nevěsta uzavřela svůj dům jako muzeum smutných vzpomínek na nekonanou svatbu, své tělo ve stárnoucích svatebních šatech a ve svém srdci hněv na muže. Tímto uzavřela svůj život v jediném dni, její tělo i duše stárly, a přitom celý život žila jediným dnem. Dá se však o něm mluvit jako o životě? A nebyl to snad taky život, v němž slečna Máry z Nerudovy povídky Psáno o letošních dušičkách pravidelně obstarává hroby svých dvou nápadníků v dojemné důvěře v čistotu jejich citů? Obě tyto ženy zasvětily celou svou budoucnost minulosti.

Věčnou bludičkou se stala také Rusalka, hlavní postava Dvořákovy opery, která odešla do světa lidí za svou láskou. Když o ni vinou nestálosti princova citu přišla, musela se vrátit pošpiněná člověkem a jeho zradou zpět. Prokletí, v něž je zklamaná vodní víla za trest uvržena, je sice motivem pohádkovým, můžeme ho však vnímat také jako symboliku. Zahořklá a opuštěná bytost je odsouzena ke smutnému bloudění, k nekonečnému trápení, a přece by snad stačil jediný krok z minulosti, aby znovu vstoupila do života.

Tesknícího Orfea nakonec v sadu objevily bakchantky, vyznavačky veselosti, které zaútočily kamením proti jeho smutku. Dokud byl jeho zpěv slyšet, nemohly ho zasáhnout, když by zpěv přehlušen jejich veselím, teprve mu rány způsobily smrt. Jak je možné, že ho usmrtily symboly života? Nejde tu o smrt, ale o zasažení životem. Halas života nemohl překřičet truchlení. Dokud je bolest v srdci opravdová, máloco jej může potěšit. Když už sama bolest odchází, když ji lidská potřeba žít ze srdce vytlačí, zůstává jen nepřirozené lpění na pocitu křivdy, které zobrazil Dickens postavou staré dámy v zašlých svatebních šatech. Lásku si věčným pláčem nevyvzdorujeme zpět, musíme ji znovu hledat tam, kde jsme ji našli předtím: v životě, který musí jít dál...