Těžko říci, zda Aschenbachovo vzplanutí pro mladého a krásného Tadzia v Mannově Smrti v Benátkách plynulo z lásky k němu, nebo k jeho kráse. Těžko říci, která láska, který cit dokáže být zhoubnější. A proč? Protože láska k člověku může být neopětována, snadno zklamána, že může vyčpět nebo se transformovat do jiné podoby? Nebo člověka tolik ovládá krása právě kvůli svému abstraktnímu charakteru, kvůli tomu, že ji vlastně nemůžeme popsat, a tím stojí mimo hranice uchopitelnosti? Že na nás přenáší trochu své výlučnosti?

Láska ke kráse se může stát osudnou nejen v románech. Britský dramatik a spisovatel konce devatenáctého a začátku dvacátého století, jehož aforismy o lásce citují mnozí spisovatelé, Oscar Wilde, se zamiloval do krásného a ve vědomí své výjimečnosti nebezpečného lorda Alfréda Douglase a obětoval své lásce k němu nejen svou rodinu a dobrou pověst, ale i svobodu. Obžalován ze zvrhlosti, za kterou byla v té době homosexuální láska považována, ocitl se nejdříve na nucených pracech ve Wandsworthu a poté v Readingu. Narážky na (pro tamní společnost) tolik šokující milostný vztah mezi muži nacházíme v mnoha jeho dílech, někdy tak skryté, že bez literárně historické analýzy anglistů (a možná pouze těch, co se odborně zaměřují na jeho dobu a dílo) nejsou pro čtenáře poznatelné.

Ve svém slavném románu Obraz Doriana Graye sice nepřipouští milostný vztah mezi malířem Basilem Howardem a krásným Dorianem, Basilovo citově rozjitřené vzplanutí však překračuje hranice pouhého zalíbení nebo uměleckého obdivu, Dorianovo propadnutí vlastní tváři zase není pouhým narcisismem, tedy zaujetím vlastním zjevem. Doriana, který ví, že jeho tvář a mládí je v podstatě jedinou devizou, jedinou možnou zárukou budoucího úspěchu a postavení, posedá strašlivá vidina neodvratného stárnutí, které jej připraví o vše, co na něm ostatní milují a co jediné na sobě má na sobě rád i on. Jeho tvář sice nestárne, zůstává však jediná, zato však trvalá připomínka špatností, které se podepsaly na jeho srdci – podepsaly se totiž do portrétu, kde chtěl Dorianovu tvář zachytit malíř Basil. Obraz nastavuje pravdivé zrcadlo očím, které chtějí vidět tvář, v níž jsou posazeny, krásnou, a tak si nevšimnou, že duše skrytá za touto tváří pro svou vášeň propadá zlu.

Především své krásy si velmi vážil i Števa Buryja, pyšný mlynář z dramatu Gabriely Preissové Její pastorkyňa. Vážil si jí dokonce tolik, že ve chvíli, kdy jeho nevěsta Jenůfa přišla o své „jablúčkové líca“, ztratila pro něj cenu. V tu chvíli ještě netušil, co tím způsobí. Nevlastní matka Jenůfy totiž ve strachu z pomluv zabila její novorozeně. A i když neměl na tomto neštěstí přímý podíl viny, nové štěstí, které chtěl nabýt s novou nevěstou, se zakalilo spolu s řekou, kam se Kostelnička pokusila ukrýt nemanželskou hanbu své pastorkyně.

Proto bychom si asi měli často velmi dobře rozvážit, co děláme z lásky a pro lásku k někomu i něčemu, někdy nás totiž touha lásky můžu vystavit zkoušce charakteru. A neuspět v ní může pro nás mít následky, které si mnohdy ani nedokážeme představit.