„Byl pozdní večer – první máj“, když „dívčina krásná, anjel padlý“ dozvěděla se na břehu jezera, že ji pro jedinou chybu navždy opustila její láska. Že msta milého na svůdci její poctivosti znamenala vraždu vlastního otce a odsouzení k smrti. Živoucí výčitka v mladíkovi, který přijel Jarmile Vilémovu popravu zvěstovat, se spolu s nešťastnou dívkou utopila v „temném vod klíně“.

„Byl pozdní večer – první máj“, když poutník, jehož skutečnou tvář nikdo nezná, který pěšky cestoval po starých hradech, aby se jeho verše prolnuly s jejich tajemstvím, spěchal „ku cíli, než červánky pohynou“. Spěchal dovyprávět příběh tragických milenců, než v temnotě noci, která přichází po májovém večeru, oslepnou jeho oči a znehybní se ruka. Poslední řádek básnické skladby, kterou dokončil jen několik měsíců před svou smrtí, je výkřikem jeho smutku z osudů, jimž osud vládne. „Hynku! – Viléme! – Jarmilo!“ volá básník, který se tímto přidružil ke svým tragickým postavám.

Smutný básník, který se ptá, kdo jeho srdci „útěchy jaké dá“, možná příběh Máje vymyslel, nebo svým účelům přizpůsobil, jeho smyšlený příběh je však také příběhem skutečné bolesti a skutečného trápení. Ne Viléma, ani Jarmily, ale Hynka. Hynka, který ve verších o lásce jejich prožívá především svůj cit, který se v jejich trápení trápí hlavně sám. Hynka, jehož dílo se natolik liší od národních i jazykových snah doby obrození, a přece jeho hrdliččin ku lásce zvoucí hlas má slova pro lásku k zemi, která proň co matka „v dědictví daná“, „širá země, země jediná“, život znamená. Hynka, který je ztělesněním poezie, v níž zem znamená matku mou, láska trápení mé i osud můj, v níž Já jsem vše a vše jsem Já. Poezie romantické, v níž se subjekt básníka postavil mezi minulost a budoucnost české literatury. Karla Hynka Máchy.